Komedie jménem Radovan Karadžič

Oslavy nad zadržením Radovana Karadžiče luxusně paroduje hloupost lidí v éře medializace. Člověk, který je zodpovědný za největší hrůzy od konce druhé světové války má posloužit jako hromosvod veškeré frustrace a sebemrskačské lásky k lidskému životu západní společnosti. Musím se všem postiženým touto válkou předem omluvit, ale zatčení po tolika letech je trapné a ještě trapnější je radost nad ním. Jeho zatčení po takové době není důvod k radosti, nýbrž k pláči. Karadžič je bezpochyby vinný. Otevřel z pozice své funkce stavidla jatek, jaké už jsme v Evropě dlouho nezažili. V klidu zaslouží provaz, což mu asi v Evropě nehrozí. Spíš si do konce života posedí v celkem dostačující cele a bude mít tak dost času na sepsání několika knih. Příjemný konec života, mít na rukou krev tisíců, bral bych ho taky.

Pokud by existovala opravdová spravedlnost, stanuli by před soudem v Haagu v první řadě ti, jež vysílají kontingenty KFOR apod., jejichž jediným mandátem je čumákovat na check pointech za hradbou pytlů s pískem. Blahobytně zakulacení evropští vojáci s černými brýlemi placený z našich daní zde provádějí doslova velké nic. Kdyby evropští politici tyto vojáky skutečně použily, nevlekl by se konflikt několik let, ale pouze pár měsíců. Málokdo si však přizná, že hodnota dánského desátníka je rovna hodnotě jednoho sta vyzáblých Bosňanů, a že nestojí za to obětovat byť jen jediného takové vojáka. Jak pokřivený je současný přístup k bezpečnostní otázce v Evropě názorně ukazuje chování jednotlivých zemí. Francii zajímal spíše Čad, Rusko Kavkaz, Španělé a Italové nasadili tradiční maňána a siesta a Němci budou muset patrně kolektivně zapomenout kdo byl Adolf Hitler, aby je někdo někam poslal za něco bojovat. Nakonec přijeli situaci vyřešit Američani. Naprosto odtrženi od reality, udělali to, co měla udělat Evropa dávno, zajistit klid z pozice síly. Nepřišli však Evropu tradičně zachraňovat a jejich angažovanost vedla později k dalšímu historickému přehmatu, a to samostatnému Kosovu. To co zabíjelo muslimy v Srebrenici, nebyly srbské kulky, ale neskutečná netečnost sádelnatých představitelů Evropské Unie. Spousta slov a minimum činů, to je bohužel to, co mění často příjemný život v utrpení. S odstupem času mi tak balkánské války připomínají dobře fungující odvětví hospodářství, byznys, živící armádu novinářů, publicistů, politiků a vojáků. Teprve když jeho absurdita dostoupí vrcholu je toto milióny eur živené odvětví ukončeno. Válečný zločinec si spokojeně žije v Bělehradě, usrkává vínka, provozuje internetové stránky a pořádá psychologická sezení. Teprve když je potřeba nasměrovat zemi do EU, je pojednou jako brzda tohoto procesu lapen a předán do Haagu. Jeho zajetí nevede touha po spravedlnosti, ale touha nové srbské oligarchie zapojit se do evropských byznys struktur. Je dobře, že byl Karadžič předán spravedlnosti. Ne proto, že by se tím něčemu pomohlo,ale proto, aby se svět poučil a dozvěděl nová fakta. Nic víc však v této komedii nehledejte.