Jatka na českých silnicích jsou přirozenou věcí

Velitel dopravní policie Červíček má skutečně nelehký úkol. Obrátit křivku smrtelných nehod směrem dolů. Musí si připadat jako americký generál v Iráku, který na veřejnosti vysvětluje jak se situace pomalu stabilizuje a za okny jeho rezidence vybuchují sebevrazi spolu s půlkou tržiště. Jeho židle nemá ani tři nohy, takže se chudák musí navíc přidržovat futer.

Pražská magistrálaIvan Svoboda, IdnesTv Pominu teď kapacitní stavy policie, snahu jednotlivých policistů usnadnit si svoji práci i přístup ministerstva vnitra se svými naivními příručkami. Ani živý, ani papírový policista totiž nehodě nezabrání, ti živý jí mohou pouze prošetřit a ukázat na viníky. Ani drakonické tresty nikdy neodradí mladíkovu snahu vytáhnout se rychlou jízdou před holkama. Pud zásunu je silnější než kterýkoliv zákon z poslanecké sněmovny.
Největší problém, ale nespočívá v tom jestli jedu občas nadraný nebo zkouším na okresce vytáhnout z motoru maximum. Ten je v tom, že obliba, rozšířenost a dostupnost automobilu je největší v dějinách lidstva. O autech se píše, mluví, točí se o něm pořady, je známkou společenského postavení i módním doplňkem. Reklama automobilového průmyslu nám odmala vštěpuje do hlavy, že auto je nutnost bez které se moderní člověk neobejde, nikam se nedostane, nikde není včas. V reklamách řídí psi i animované postavičky, pochvalně se o nich vyjadřují žirafi i opice. Kluk co se sotva naučil chodit, si hraje s autem a táta se zasní nad dnem, kdy mu předá klíčky od svého ojetého renaultu, aby si mohl koupit nový. Zatímco může být jeho syn nadaný hudebník a sousedovic Mirek špičkovým chirurgem, jezdit v autě budou oba dva. O tom jestli jsou dobří řidiči a zvládnou několik desítek let na jatečním asfaltu našich silnic se už neuvažuje. A přece vás jeden z nich jednoho pěkného dne smete, prostě proto, že měl slabší den a řízení auta nehoví tak dobře jako své profesi.
Možná by jsme měli společenskou situaci kolem vozidel akceptovat a silniční služby místo nových dopraváků rozšířit o zinkové rakve, pohotovostně umístěné co 25 km podél každé asfaltem vylité cesty. Možná by se pak probudili i ti experti, kteří se řítí dvoustovkou po dálnici s pocitem, že kdyby se snad něco stalo, jsou tu výrobcem vychválené airbagy, bezpečná pojistka rychlé jízdy. Možná, alespoň do doby, než pozná vládce silnic, kamión.
Řediteli Červíčkovi doporučuji jediné. Uvařit si silné kafe, zapálit si cigaretu, hodit nohy na stůl a čekat, kdy ho preferencemi a veřejným míněním zpruzený ministr vnitra neodvolá. Omezit nehodovost by šlo pouze jediným způsobem. Snížit počet aut na silnicích. A to je, jak každý uzná, nemožné. Auta se totiž na rozdíl třeba od rakoviny nebojíme, naopak, zbožňujeme ho. Smrt v autě je tak společensky přijatelná a z určitého hlediska i přirozená.