Včera (6. 3.) jsem uveřejnil článek Šíleně smutný prezident. Překvapilo mě, kolik lidí si ho přečetlo, protože mezi blogery jsem stále nováčkem. Navzdory tomu, že zastávám názor, že coby autor nevstupuji do diskuze pod článkem, některé příspěvky podle mého stojí za reakci. Proto mi dovolte, abych tak učinil volným pokračováním.
Každého autora potěší, když si jeho výtvor někdo přečte. A co teprve, když text vyvolá nějakou reakci! Nejsem naivní, abych čekal, že se zavděčím všem, proto mě negativní reakce nepřekvapily, ani nevyvedly z míry. Co mě ovšem překvapilo, bylo to, že můj článek inspiroval dalšího autora k napsání vlastního článku. Mluvím o Jiřím Hermánkovi a jeho textu Stovky podvedených lidí bez sebemenšího nároku na odškodnění?
Nezpochybňuji prezidentské právo na udělení milosti a amnestie, je zakotveno v ústavě. Argumentaci pana Hermánka o tom, že "snad všichni panovníci v dějinách měli to privilegium zmírnit či zrušit trest smrti (...)," však považuji za mírně zcestnou, neboť zřejmě zapomněl, že Václav Klaus není a nebyl panovníkem, ale prezidentem. Ovšem ani prezidentské právo na amnestii její dopad na obyvatele (ať už odsouzené nebo postižené) neomlouvá.
Chce-li pan Hermánek důkazy o tom, že oběti trestných činů, jejichž pachatele Klausova amnestie omilostnila nemají nárok na odškodnění, má ho mít. Pan Hermánek jistě ví, co znamená slovo amnestie a co znamená slovo abolice. Vzhledem k tomu, že většina tunelářů se tak dlouho vyhýbala trestnímu řízení, až se na ně mohl vztáhnout Článek II Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, jejich stíhání bylo zastaveno, aniž by došlo k pravomocnému rozhodnutí. Po právní stránce amnestií nebo abolicí právo na náhradu škody nezaniká, ale bylo znemožněno dosáhnout této náhrady v trestním řízení. Poškození mohou nadále uplatňovat škodu v občanskoprávním řízení. Bude to pro ně však výrazně obtížnější - právo na náhradu škody se již mohlo promlčet a postižení musí prokázat, že došlo k jednání, z něhož škoda vznikla. Možná tedy všichni poškození nepřišli zcela o možnost odškodnění, cesta k němu se jim však výrazně zkomplikovala. Je zcela jinou otázkou, zda by odsouzený tunelář a podvodník měl na to, aby obětem svých trestných činů kompenzoval jejich finanční ztráty.
Stojí ovšem za zmínku, že odškodnění přece nemusí být pouze finanční. Pan Hermánek zapomíná na to (podobně jako jeho velký vzor Václav Klaus), že lidský život se neřídí pouze penězi a ekonomickými ukazateli. Odškodnění může být i morální. Tím je trest pro zloděje a podvodníky. Ale o tuto formu odškodnění prezident obyvatele této země připravil.
Ve včerejším rozhovoru v České televizi Václav Klaus prohlásil, že amnestii připravoval a plánoval deset let. Lze proto předpokládat, že amnestie byla velmi pečlivě připravena. A s ohledem na častý názor Klausových obdivovatelů, že odstupující prezident má dopředu promyšleno šest tahů, se mi vůbec nechce věřit, že by nevěděl, kdo se díky jeho pardónu dostane na svobodu. Ale jde pouze o domněnku, nemám pro takové tvrzení žádný důkaz. Zdá se mi však, že úspěšné zatýkání mnoho let prchajících tunelářů a podvodníků v průběhu loňského roku nebylo žádnou náhodou. A nečekané letní odvolání ministra spravedlnosti Pospíšila jakbysmet.
Tolik tedy k tomu mému "plkání", jak můj text označil pan Hermánek. Obdiv pana Hermánka k osobě končícího prezidenta je jeho osobní věcí, kterou nehodlám ani zpochybňovat ani kritizovat. Ale naštěstí dosud žijeme v demokratické společnosti, kde je možné kritizovat prezidentovy kroky a mít odlišné názory, ať se to panu Hermánkovi a mnohým dalším líbí nebo ne.
