Ted jste mi připoměla příběh jedné moji tety, která si nikdy neodpustila nějakou taškařici. Jela tramvají a ve stoje jedla třešně z pytlíku. No jo, ale kam házet pecky...žádný problém. Před ní seděl chlapík a spal, hlavu zakolněnou, hubu otevřenou a tiše chrápal. A tak ta tetka mu ty pecky házela rovnou do té otevřené huby. Kdýž byla huba plná probudil se a prudce zakašlal. Celá tramvaj posypanaá peckami od řešní.

No to nene Ať se jdu zahrabat, vaše teta je na zcela jiný úrovni!

Peckami třešní se nehází, ale střílí. To se takhle ta pecka neutírá do kapesníčku, ale pěkně zčerstva - vlhká, slizká, kluzká - se stlačí mezi palcem a ukazovákem tak, aby po dosažení určitého tlaku prudce opustila své sevření a vylétla kýženým směrem. Rychlost a energie je dostatečná na ostřelování přes třídu, vyzkoušeno.

Budu si to pamatovat

To byla dobrá výmluva, taky bych se trefil úplně na druhou stranu

Myslela jsem si, Kami, že koš byl jinde. A ty okurky v tlupě kompotů, úplně to vidím...

Na tu příhodu budeš celý život vzpomínat.

Na Rudé náměstí napochodují šiky vojáků. Náhle se do ticha ozve: hepčíík.

"Kdo to pčíknul?" zahřímá z tribuny generál. Ticho.

"Pěrvij rad šag vpred. Postrjeljat." Ratatatata.

"Kdo to pčíknul?" Zase ticho.

"Vtaroj rad šag vpred. Postrjeljat." Ratatatata.

"Kdo to pčínkul, tavárišči saldáti?"

"Ja pčínkul, tavárišč general," rozklepe se jeden voják uprostřed.

Generál roztáhne úsměv od ucha k uchu: "Na zdarovje!"

Myslím, že někdy na konci roku jsem na sebe práskla, jak to doopravdy bylo, s učitelem jsme se tomu zasmáli :)