Jsme bohatí majetkem nebo spotřebou?

Když poměřujeme bohatství druhého, vždy vnímáme jeho strukturu spotřeby. Jak chodí oblékaný? Jaké má auto? Do jakých restaurací chodí? Jinou možnost nemáme, na účet mu nevidíme a v katastru nemovitostí se špatně hledá. Tedy určíme úroveň bohatství dle spotřeby. Je to však nejdůležitější ukazatel bohatství? No určitě ne. Každý chce dosáhnout maximalizace majetku a zároveň to, aby nikomu nic nedlužil.

To lze určitě zobecnit, každý chce dosáhnout maximalizace rozdílu mezi majetku a hodnotou závazků. Každý chce mít přeci co nejvyšší částku na svém běžném účtě, aby následně mohl hradit svou spotřebu. Když vydělá víc, zvyšuje částku na svém běžném účtu a následně si podle výše zůstatku může uspokojovat své potřeby. Nicméně luxusní spotřeba je vázána na to, jaké byla úroveň majetku, resp. zůstatku na běžném účtě předtím, než došlo ke spotřebě. Možnost zvýšené spotřeby musí tedy vždy předcházet zvýšení zůstatku na běžném účtě. Na druhou stranu v případě, že výše příjmů je nižší než hodnota spotřeby, je nutné si půjčit a tím i zvýšit hodnotu závazků (půjčka od banky, půjčka od příbuzných apod.)

To platí zřejmě u každého z nás. Každý v ekonomickém chování inklinuje k tomu, aby maximalizoval rozdíl mezi majetkem a závazky (samozřejmě existují vyjímky, které ale pravidlo potvrzují)

Nepřipomíná vám tento pohled něco známého? Jistěže ano, vždyť se tady v podstatě bavíme o účetním pohledu na věc.

Tedy každý z nás chce maximalizovat bohatství, aby následně mohl realizovat luxusnější spotřebu. Výnosem je  příjem ze mzdy, podnikatelský příjem apod. Nákladem je pro nás především hodnota spotřeby (potraviny oblečení apod.). Lze definovat pohledávky, závazky, dlouhodobý majetek, prostě každý z nás může sestavit svou vlastní rozvahu a výsledovku, která bude přesně popisovat naše ekonomické chování.

Každý chce dosáhnout maximalizaci hospodářského výsledku, tedy především rozdílu mezi příjmy (mzdy, podnikání, sociální dávky apod) a hodnotou nákladů (spotřeby potravin, oblečení apod.). Pokud vychází tzv ztráta, není jiné cesty, než přijmout půjčku ať už v jakékoli formě nebo dojde ke snížení úrovně bohatství.  To ale rozhodně nemůže být cílem nikoho z nás.

Pokud se podíváme do ekonomiky, zjistíme, že ekonomicky se podle tohoto pravidla chovají všechny ekonomické subjekty. Rozdíl je pouze v tom, že ostatní ekonomické subjekty účetnictví vedou.

Běžná právnická osoba take maximaluzuje z dlouhodobého pohledu úroveň zisku, tedy rozdílu mezi výnosy a náklady. Pokud v právnické osobě vychází ztráta, dochází vždy ke snížení úrovně bohatství. Ano firmy mohou být ve ztrátě, ale z dlouhodobého pohledu vždy chtějí vydělat a zvýšit úroveň bohatství, tedy z účetního pohledu zvýšit vlastní kapitál.

Jak jsou na tom státní instituce? Ty jsou na tom úplně stejně. Sice nejsou zřízeny za účelem podnikání, ale I zde základní pravidlo platí. Tedy v případě, že výnosy (dotace, příjem z daní, příjem z plateb soc. a zdr.pojištění. ) jsou nižší než náklady (mandatorní výdaje, platby na provoz státu apod.), dochází ke snížení úrovně bohaství. Ani ve státních institucí to není cílem. Pokud tomu tak je, dojde k nutnému financování vzniklé ztráty formou půjčky (státní dluhopisy, půjčky apod). Tento dluh, který nutně vzniká však bude muset někdo v budoucnu zaplatit. Abychom na to mohli získat zdroje, musíme někde vydělat, tedy opět v budoucnu musí být výnosy vyšší než náklady. Následně až poté můžeme přemýšlet o splacení závazků. To jsou pravidla, které funguji vždy 100%, v jakékoli situaci.

Pokud budeme přemýšlet dál, budeme hledat odpověď na otázku, jaké jsou subjekty v ekonomice? Na to je v zásadě jednoduchá odpověď. V ekonomice jsou pouze 3 druhy subjektů

1)      Fyzické osoby (rodiny)

2)      Právnické osoby

3)      Stát a státní organizace

Jakýkoli ekonomický subjekt, který funguje v ekonomice lze podřadit pod jednu z těchto skupin.

Všechny subjekty mají stejný cíl, tedy maximalizovat výši zisku nebo alespoň nevytvářet ztráty, které snižují hodnotu bohatství. POkud stale udržime účetní pohled, je možné se dívat na ekonomiku jako skupinu firem, které všechny mají ekonomicky stejný cíl. Pokud bychom takto uvažovali, je možné se dívat na ekonomiku pohledem účetním a sestavit účetnictví za ekonomiku jako celek. K tomu přeci v účetnictví nástroj existuje, jedná se o konsolidaci. Pokusme se tedy skonsolidovat jednotlivé subjekty a předložit konsolidovanou rozvahu a kosolidovaný výkaz zisků a ztrát.

Konsolidace je process, kdy se díváme na subjekty tak, jako by existoval pouze jeden. Pohyby, které znamenaly pouze přesun z jedné skupiny subjektů do druhé uvnitře ekonomiky, musíme vyloučit, protože nemají žádný dopad na pohled na celek. Tedy např. Mzda, kterou vyplácí tuzemská právnická osoba a jedná se o její náklad bude vyloučena s hodnotou výnosů z mezd, která je zase výnosem pro fyzickou osobu.

Konsolidace má tedy v zásadě 2 fáze, faze sečtení rozvah a výkazů zisků a ztrát jednotlivých subjektů (fyzické osoby, právnické osoby a stat a státní organizace) a následně vyloučení vzájemných vztahů, které v průběhu období vznikly. Tyto výkazy by dávaly objektivní informaci o ekonomickém životě naší ekonomiky.

Jak by vypadala výsledovka ekonomiky? Velká cast vztahů by byla vyloučena. Zjistili bychom, že hlavní strůjce tvorby hospodářského výsledku ekonomiky je rozdíl mezi vývozem a dovozem. Hospodářský výsledek významně ovlivňuje  vlastní kapital, který má vliv na změnu bohatství. Vždyť je to I logické na úroveň konsolidovaného bohatství májí vliv pouze vztahy, které jsou směrem k zahraničí. Tedy ekonomika může zvýšit bohatství pouze v případě, že vydělá na vztazích mimo ekonomiku. Z toho vyplývají následně tyto základní teze:

1)      Stát a státní představitelé se musí zasadit především o to, aby byl podpořen export.

2)      Minimalizace hodnoty dovozu. Stát by se měl zasadit, aby hodnota importů byla co nejnižší. Musí se snažit o nahrazení importů tuzemskou dodávkou.

3)      Pokud nedochází k tvorbě hodpodářského výsledku ekonomiky, tedy kladného rozdílu mezi exportem a importem, dochází vždy pouze k přesunům bohatství mezi jednotlivými skupinami, tedy pokud jeden subjekt zbohatne, je to vždy na úkor jiného subjektu.

4)      Investice, aby byla investicí, musí mít definovanou dobu ekonomického návratu. Zjednodušeně pokud pořizuji investici, musí mít tato investice pozitivní vliv na hospodářský výsledek, ať už ve formě snížení nákladů nebo zvýšení výnosů. Pokud to tak není jedná se o utopené prostředky, tedy spotřebu. Stejně tak to platí v konsolidovaných číslech.

V současné době však měříme ekonomiku v podstatě hlavně podle HDP. POkud HDP roste, máme se dobře, pokud klesá, jde o recesi. Podle tohoto ukazetele se ekonomiky poměřují a celá ekonomika je cílována právě na zvýšení úrovně HDP. To je však velký ekonomický omyl, který nás žene do propasti. HDP je hodnota všech vyrobených statků v ekonomice. Je zjišťována výrobní nebo spotřební metodou. Podle spotřební metody je HDP = S (spotřeba)+I (investice)+G (vládní výdaje)+ X (rozdíl vývoz-dovoz).

Pokud se podíváme na vývoj tohoto ukazatele za posledních 10 let zjistíme, že kromě vyjímečných krizových let, dochází k stálému zvyšování HDP. Dochází však v tomto duchu take ke zvýšení bohatství? Tahle vazba neexistuje. Pokud budu mít X (rozdíl vývozu a dovozu) záporné, pro zvýšení HDP postačí zvýšit spotřebu a kompenzovat tak tento rozdíl. Tedy na konci roku si můžeme potřást pravicí, protože HDP se zvýšilo, ale vlivem záporného X se úroveň bohatství snížila. HDP, jako ukazatel neodpovídá na otázku způsobu financování výdajů ve formě HDP. Z tohoto důvodu je jako poměřovací kritérium naprosto nevhodné  a zavádějící.

Proto se závěrem ptám, jsme bohatí spotřebou nebo majetkem?