Moje první opera

Mohlo to být začátkem června, v jednom z těch dní, kdy jsem si po úspěšně složené maturitě plně užívala nově nabytých dní volna. Sedávala jsem dlouho do noci u televize. Právě v některém z těch večerů, kdy jsem už už pomalu usínala u zářícího média, to na mě vykouklo z obrazovky. Opera pod hvězdami – Verdiho Nabucco – zámecký areál Lednice.

V té chvíli mi to došlo. Začínají prázdniny a měli bychom si je užít. A vzhledem k tomu, že přítel je klavírista sympatizující především s vážnou hudbou, bylo rozhodnuto. Pojedeme do Lednice na Verdiho. Když počáteční fanatické nadšení opadlo a začala jsem pragmaticky hledat informace na internetu, zapochybovala jsem. Lístky nebyly nic levného, což ale koneckonců u opery není překvapením. V součtu s výdaji za cestu už se mé počty dostávaly do nebeských výšin. Za tu atmosféru a kulturní zážitek to ale jistě bude stát - řekla jsem si a hned druhého dne jsem navštívila prodejní místo. Z kanceláře jsem odcházela spokojená a natěšená s dvěma lístky v kapse.

Srpen se přiblížil, nadšení rostlo. Když přišel den D, 20. srpna 2011, rozhodli jsme se spojit kulturní zážitek s prohlídkou Lednicko-valtického areálu. Zámek, jako již tradičně, dýchal opojným luxusem a vznešeností, kterou lze vycítit i z obrázků. Zahrady kolem zámku byly úžasně upravené, o kousek dál přecházely v divokou anglickou zahradu. Jedinou vadou na kráse bylo to, že místní minaret za rozlehlými jezery nebyl od zámku vůbec vidět, a to kvůli ze země vyrůstajícímu opernímu pódiu, které romantickou památku s nádechem Byzance zastínilo.

Den jsme strávili úžasnou procházkou, posedáváním a občerstvováním se v horkém dni uprostřed jezer a lesů. Byl to nádherný den. Jakmile nadešel večer, převlékli jsme se do něčeho trochu víc společenského a trochu míň zpoceného. Vyrazili jsme hledat svoje sedadla.

Plastové červené židle, ty které jsme si koupily, na nás čekaly v šestnácté řadě.  Během pár minut orchestr spustil melodie z pera italského operního mistra. Hráli úžasně. „Jsem zvědavý, jaké to bude, vzhledem k tomu, že opery většinou bývají v italštině.“ řekl vzrušeně můj společník. Já, coby hudební nevzdělanec, jsem strnula. „V italštině?“ zopakovala jsem jako pitomec a v pár okamžicích se přesvědčila, že přítel mi opravdu nelže. Prakna, která prý znamenají sevět, se zaplnila lidmi, kteří začali táhle „hulákat“. Na pódiu se střídali muži i ženy, všichni po sobě vzájemně křičící, divoce gestikulující a rozhazující rukama. První půl hodinu jsem se snažila na děj soustředit, vnímat a předstírat zájem. Po půl hodině a dvou minutách jsem zjistila, že kromě toho, že mě objímá překvapivá zima, sedím s hlavou zakloněnou a pozoruji nebe plné hvězd. V tom týdnu měly padat Perseidy. Chtěla jsem to vidět. V té chvíli mnohem víc, než probíhající operu, na které jsem dokázala ocenit jen orchestr.  Když jsem se podívala na přítele, s hrůzou jsem zjistila, že dělá totéž.  Začali jsme se na sebe pousmívat a odhodlaně jsme čekali, kdy naše utrpení skončí. „Mozart byl dokonce takovej blázen, že skládal tříhodinový opery. Nechápu.“ řekl spolutrpitel, čímž mě znovu vyděsil.  Zhruba po hodině a půl ale hudba ztichla a zadní reproduktory se rozsvítily. Moje srdce zaplesalo. Ozval se tajemný hlas z reproduktoru „Následuje třicetiminutová přestávka“. A v té chvíli jsem propadla zoufalství a úvahám, zda blázen byl jen Mozart, nebo i Verdi, zda po přestávce bude další hodina a půl, nebo další tři hodiny s další přestávkou, anebo jestli tam náhodou uprostřed srpna neumrzneme.

Vyměnili jsme si významné pohledy a bylo rozhodnuto. Vzali jsme nohy na ramena. Židličky jsme opustili a ponechali jsme na nich pouze vlastní hrdost, aby se dál povalovala uprostřed tmy. Zajímalo by mě, jestli jsme byli jediní, kdo takhle zbaběle utekl.

A to byla moje první opera. Možná, že jsem kulturní barbar. Rozhodla jsem se totiž, že v divadle zůstanu u činohry. Možná zkusím i balet. Ale operu, operu nejdřív za 40 let. To už na ni třeba budu mít rozum. Dnes jsem ale zjistila, že příští rok budou pod hvězdami hrát Bizetovu Carmen. Carmen! To musím vidět!