Pandořina skřínka StB a trojí metr

Pandořina skřínka s cedulkou Státní bezpečnost opět nadzvedla své víko a vpustila do světa další kauzu ze svých útrob. Tentokrát jde o mimořádný zásek, a sice o případ někdejšího špiclování současné hlavy státu a donášení na něj. Rozprouděním celého případu tak po kratší odmlce opět začíná další dějství nekonečného a mimořádně bolestného traumatického dramatu, kterým je vyrovnání se s vlastní minulostí. Máme téměř 18 let od pádu totality, přesto i po tolika letech se dozvídáme stále nová a nová jména těch, na které bylo donášeno nebo aktivně donášeli. A nebuďme naivní, že to je konec. V Pandořině skříňce se ještě určitě několik „tučných soust“ nachází.

Vždyť někdy v únoru média žila případem někdejšího guvernéra ČNB Tošovského. Ten se bránil, že s nikým nespolupracoval. Dokumenty tehdy hovořily proti němu. Svoji spolupráci popírali i jiní a přesto ve svazcích byli. Vědomě, ale i nevědomě. Mnozí pak zahájili kampaň za svoje očištění a vymazání z rejstříku.

Jako bumerang se nám tak vrací otázka: Má ještě smysl hledat bývalé spojence totalitního režimu? Jaký trest pro ně bude dostatečný? Člověk by podvědomě řekl: ano, má to smysl. Spolupráce s StB a jinými složkami bývalého režimu byla zavrženíhodná a tito lidé se lidsky devalvovali. Jsou tu však některá ale...

Je totiž třeba vyzdvihnout, že při náhledu na tyto lidi se neměří jedním metrem, dokonce ani dvojím, ale přinejmenším trojím. Jsou tu lidé, kteří spolupracovali, byli usvědčeni nebo se doznali a společnost je správně vyvrhla na okraj nebo alespoň od reálného vlivu. Pak tu byli lidé takzvaně „populární", kteří si taky svým způsobem zadali s režimem, přesto je národ nikdy nezavrhl. Na začátku roku jsme si připomínali 30 let Charty 77 a následné takzvané anticharty, kterou podepsalo mnoho umělců a nikdo se jich pak po mnoha letech neptal na svědomí nebo jejich pohnutky. A že se potom někdo vymlouvá, že se na seznam dostal přispěním jiné osoby nebo jiným podivným způsobem, je více než trapné. Tito lidé měli říct jediné: byli jsme poníženi a lidsky jsme selhali, měli jsme strach a neznali jsme celý rozměr věci, prosíme za odpuštění.

Třetím metrem je všeobecné klima společnosti. Ta si většinově po roce 1948 značně pokřivila páteř a charakter. Už tu nebyl ten étos první republiky nebo mobilizace 1938, ale snaha lidí na čas se přikrčit a tvářit se, že plují s proudem a čerpat z toho výhody. Proto byli domovní důvěrníci; proto lidé naoko vstupovali do strany, aby dosáhli na vyšší post nebo jejich děti mohli studovat a rodina jednou za dva roky jet k moři do Jugoslávie. Toto není lidsky zavrženíhodné? Pochopitelně že je. Takovým lidem se poté nic nestalo a nestane (protože oni žádný zločin nespáchali, jen na okamžik kývli zlu), svoji rudou knížku odložili a dnes se tváří jakoby nic a pohoršují se nad tím, že i po letech vyplave napovrch taková kauza jako byl Josef Tošovský.

Mám tu výhodu, že patřím k mladé nastupující generaci, která nebyla vystavena Sophiině volbě, zda kariéru a úspěch (vykoupený paktem ze Zlem) nebo čisté svědomí. Proto nemám právo na jakýkoliv morální odsudek, bez ohledu na to, co si myslím. Ale ti starší tu možnost volby měli, proto ať zazní hlavně jejich názory a jejich příběhy. Podle nich pak suďme tuto minulou dobu.