Nesnesitelná lehkost bytí v opozici

Převzali jsme zemi v mnohem horším stavu, než jsme si mysleli. Tak zní nejokřídlenější fráze politických uskupení, která se po volbách dostávají k moci. Hlavním účelem této politické proklamace není nic jiného, než snaha ospravedlnit fakt, že strana dělá jinou politiku, než před volbami slibovala, že neplní, co slíbila a co víc, neruší, co zrušit chtěla. Tedy to, kvůli čemu nasazovala vládě psí hlavu, čím strašila lidi nebo naopak, čím se jim snažila až populisticky vlísat do přízně.

Bytí v opozici je lehké. Odpovědnost nikde a vůči nikomu. Ani za urážky, účelové interpretace faktů, za obstrukce při jednání a koneckonců ani za legislativní naschvály. Za ně můžeme považovat například hlasování, v nichž levicový šik v čele s ČSSD za pomoci odpadlých poslanců ze strany vládní koalice protlačil do druhého kola snížení spotřební daně u pohonných hmot či omezení plateb poplatků u lékaře. V obou hlasováních se projevilo ono lehké bytí v opozici. Bez jakékoliv koncepce či systematičnosti se navrtávají zákony, na kterých stojí poskytování zdravotní péče nebo příjem státu z daní. Je to podivné hrdinství a heroismus před zraky národa i voličským publikem uštědřit políček vládě za něco, k čemu nemám vlastní životaschopnou alternativu nebo plán „B". U některých lidí to, jak vidno, bohužel zabírá.     

Socialisté chtějí nižší daně na benzin. Jako motorista bych jim měl zatleskat. Ale i kdyby nakonec snížení daně prošlo, o 2,50 určitě levnější benzin tankovat nebudu, protože takoví pumpaři si ponechají určitě vyšší marže a celé snížení daní do cen nepromítnou. Na druhou státu vypadnou poměrně znatelné příjmy. Najednou třeba nebude na opravu silnic. Nebo na důchody nebo porodné. A kde stát tyto peníze vezme? I u mě. A to už mě zajímá. A když mu budou peníze i tak chybět, tak zvýší schodek a navýší státní dluh a úroky z něj budu opět platit i já. Budou ho platit i ti, kteří socialistům za jejich legislativní frajerství tleskají. Paroubek a spol. jim to raději řeknou až později a o to pak bude horší probuzení do reality.

Za několik málo hodin vypuknou krajské a senátní volby. Sociální demokraté z nich chtějí udělat hlasování o této vládě. Proto jim jde eminentně o co nejlepší výsledek. O posílení v Senátu a hejtmanské židle. Strana pod Paroubkovým vedením za poslední léta nevyhrála vůbec nic a to už je frustrující. Proto slibuje hory doly, všechno všem rozdá, to nepříjemné zruší. Tedy nyní zatím na papíře. Už nyní mnohým jejím předákům musí být jasné, že vše co teď slibují, prostě v život neuvedou. Třeba už jen proto, že i kdyby v některých krajích vyhráli, budou muset stejně uzavřít koalici, tedy kompromis. Ale přiznat veřejně tento stav prostě není možné, na to lidi neslyší. A pak na to stejně zapomenou a nebudou remcat. No vždyť vzpomeňme, co sliboval na Slovensku Fico a co nakonec z předchozích Dzurindových reforem zrušil.

Paroubek a jeho věrní s oblibou prohlašují, že současná koalice neumí vládnout. Druhým dechem ji však kritizuje v každé větě. Je tedy v tom jistý protimluv. Ve skutečnosti vláda vládne a socialistům se to prostě nelíbí a snaží o tom přesvědčit i ostatní. Avšak mnohdy za použití populismu toho nejhrubšího zrna. Je zarážející, že po dvou letech už ČSSD zapomněla, co je to vládní odpovědnost, slibuje nesplnitelné a straší neuskutečnitelným. Ve skutečnosti jí nejde vůbec o žádné voliče, ale korýtka. Až hlasy dostanou na nějaké své voliče okamžitě zapomenou, nebo pro ně budou dělat jen minimum. Většinou nic totiž neumí. Co třeba takový Michal Hašek, který touží po hejtmanské židli v Brně. Vždyť kromě politiky nikdy v životě nic nedělal. Jen mluvil, řečnil, strašil, kulil oči a hlavně sliboval. Pochopitelně nebyl sám.

Ale to je právě ta lehkost bytí v opozici. Jenže v situaci, kdy strana nemá nic, ani vládu, ani hejtmany, ani Senát a ani prezidenta, tak ta lehkost bytí je doslova nesnesitelná.