Mladí na chmelu. Starci se baví

V malé české kotlince je opravdu jen několik málo hudebních skupin či interpretů, jejichž hudební kariéra se počítá na desítky let. Olympic, Katapult, Marta Kubišová, Karel Kahovec, Petr Spálený a tak dále. Jejich skladby se dodnes hrají a spolehlivě přitahují zájem. K těmto jménům je však nutno přidat ještě jednu kapelu. Zájem o ni je také velký, i když trošku odlišnější, než tomu je u jmen předchozích. Je to rakovnická skupina BRUTUS, která tento rok slaví své čtyřicetiny.

Dnes večer to nestoři tancovačkových venkovských zábav roztočí v klubu Retro na pražském Náměstí míru. Do davu napěchují své notoricky známé hity jako "Dlažební kostka", "Kdo na to má", "Hej kámo půjč mi sestru" a pochopitelně i hymnovitý cajdák "První polibek". Pod pódiem se určitě strhne rej lidí různého věku či povolání a o přestávkách mezi písněmi se bude pivo z kelímků doslova vypařovat. Zde není možno hledět na věk hráčů a skupiny, v publiku kolikrát dominují ti, kteří v době vzniku skupiny ještě chodili po houbách nebo s nimi tatínkové očurávali ještě rohy, vypůjčím-li si slova klasika.

Čím ale tato skupina tak přitahuje? Vždyť podle mnohých hudebních kritiků hraje hudbu, která už dávno není "in". Že její doba, kdy hudebně jednoduché melodie s mírně přisprostlými texty o alkoholu a sexu, skončila s érou po samotové revoluci a jen vesnické tancovačky tento jakýsi skanzen udržují při životě. Přitom právě tyto slabiny jsou nejsilnějšími zbraněmi kapely, která si s nějakou kritikou svého hudebního výrazu neláme hlavu a o pozvání na koncerty či venkovské zábavy nemá nouzi.

Prapůvod skupiny, během jejíž čtyřicetileté existence dosud prošlo jejími řadami 42 členů, se datuje k roku 1967, tehdy se však ještě pod jménem Mandragora. Během následujících 22 let došlo k přejmenování skupiny hned třikrát. Shodným důvodem k tomuto kroku ve všech případech byl zákaz k veřejnému vystupování skupiny. A tak v roce 1973 se Mandragora přejmenovala na Elektronic, o sedm let později se Eletronik změnil na Brutus. Zákaz vystupování pro staronovou skupinu pod novým jménem, který přišel už v roce 1982, vedl k další změně názvu, tentokrát na Kyklop. Teprve po pádu bolševika se skupina vrátila ke svému předešlému jménu Brutus, které jí zůstalo do dneška. V současné sestavě nenajdeme už nikoho z původních zakladatelů. Nejstarším pamětníkem tak je jeden ze zpěváků Jan Monhart, který se všemi „předchůdci" Brutusu brázdí pódia od roku 1973. O rok později přistupuje k Elektroniku Alexander (dnes je všude uváděn jako Sáša) Pleska, který je dodnes považován za hlavního tahouna a největší modlu skupiny. Se svou legendární bílou čapkou na hlavě a láhví červeného vína u svých kláves to je především on, kdo dodává každému vystoupení onu příslovečnou šťávu. 

Skupina Brutus je svým způsobem skanzen. Rozdíl je ten, že se za ním nemusí jezdit, protože on přijede za vámi. Záleží už jen na vás jestli ho chcete vidět. Když nechcete, do muzea přece taky nechodíte…