Kdo nesbírá houby, není Čech aneb vzpomínka na pana Smotlachu

Co to tady tak smrdí? Ne, to není někde listy schované lidské lejno, ale hadovka smrdutá! Co to je? Dupu na to a kouří se z toho! To je přezrálá píchavka, říkáme tomu čertův tabák! Řízek z této houby je lepší než z prasátka. No bodejť by ne, říká se jí masák. Takto mě jako malého kluka kdysi učil děda poznávat houby. I po mnoha letech rád zajdu do lesa v holínkách a s košem a očekávám pořádný úlovek jako každý správný houbař. Od tohoto týdny už však mezi houbaři není ten První z nás houbařů amatérů i neamatérů, král českých mykologů Miroslav Smotlacha.

Dnes budu stručný a nebudu kritický, taky proč - je sobota ráno. Mnozí z vás právě vstali a přemýšlejí co dnes budou dělat. Posekají zahradu, upraví záhonky, vydají se na kolho či pěším vandem na vzdálený hrad, jiným postačí otevřená náruč nákupních center. Každý ať si vybere dle svého naturelu.

Až bude tak o tři čtyři týdny později, vyrazím do lesa na houby. Třeba nic nenajdu, třeba přinesu letošních prvních pár kousků. Bude na smaženici, třeba na houbovou polévku (mlíkačku). Říká se, že les uklidňuje, po pracovním týdnu toho člověk má plné zuby.

V porovnání s jinými Evropany jsou Češi národ houbařů. Ročně přijde alespoň jednou do lesa sedm lidí z deseti. Počet lidí, kteří si houby spletou a přiotráví se po nich, se počítá v promilích. Češi jsou tedy znalci hub. Vděčí za to i neúnavné osvětové činnosti Miroslava Smotlachy, nestora českých mykologů. Ten nás tento týden navždy opustil.

Proto až letos poprvé vkročímě s košem do lesa na houby, měl by si každý pravověrný houbař vzpomenout i na tohoto člověka. Naučil nás o světě hub mnohé. Že nemáme jíst hořčáky a dávat pozor na satany a závojenky, ale že nemusíme mít strach z masáků či mandlovek. A že nemáme večer sníst hodně smaženice a houbových řízků a potom jít do hospody na pivo. Znáte to, že jo? I za to vděčíme panu Smotlachovi a jeho radám v mnoha knihách a encyklopediích. Budiž mu země lehká a provoněná tou podmanivou vůní hub.