Dejme poslancům jen průměrný plat aneb o zemi pokusných králíků

Malá Strana není jen pražská čtvrť plná turistů, ale je to i jakási laboratoř, kde se vaří prazvláštní elixíry, které všichni konzumujeme. Těmi výrobnami lektvarů jsou Poslanecká sněmovna a Senát. A však výtvory z těchto prostor nás neosvěží, většinou po nich bolí hlava a kypí žluč. A ještě o to více, když vyjde najevo, že nemálo zákonodárců ani neví, o čem hlasuje, ale bere za to mnoho desítek tisíc a za kdejakou funkci v podvýboru i příjemný příplatek. Jak potom mohou znát skutečné dopady své činnosti na život běžného člověka? Musí to zažít na svou vlastní kůži. Jak? Jeden nápad by tu byl - dejme jim průměrný plat!

Kolik stojí litr mléka, lístek do kina, bochník chleba nebo litr benzinu Natural 95? Že absolutně nevíte? To není možné! Leda, že byste byli dlouho v zahraničí, nebo měli doma na všechno sluhu a nebo... že byste byli poslanci či senátory našeho parlamentu. Čas od času totiž média vyzkoušejí naše mocné, co vlastně vědí o zemi, jíž život formou zákonů přímo ovlivňují. Výsledek bývá žalostný. I když je potřeba pro objektivitu podotknout, že existují i výjimky věci znalé.

Pokud jde o ceny potravin nebo lístků na kulturu, tak by se to dalo ještě s velikým přivřením obou očí alespoň částečně omluvit. Co se ale omluvit nedá, je, že mnozí ze zákonodárců neznají ani mnohem zásadnější věci, o kterých hlasují. Třeba taková současná tzv. reforma veřejných financí (autor zde teď nehodlá rozebírat, zda je potřebná či nikoliv), nebo stabilizace výdajů veřejných rozpočtů chcete-li. Opatření obsažená v tomto balíku zákonů, který s odřeným hřbetem prošel do druhého kola v Poslanecké sněmovně, obsahuje změny ve výši penzí, mateřské, rodičovské a dalších dávek... dopadne tedy na výraznou část obyvatel. Tito lidé to sledují velice pečlivě, protože se jich to dotkne. A co naši zákonodárci? Těch se to možná taky dotkne, vzhledem však k příjmovému polštáři, který sněmovní lavice nabízí, to téměř nepocítí. A právě snad ani proto nevědí, kolik bude skutečná výše toho či onoho. Pro ně jsou lidé defacto jako čísla a výdaje na určitou dávku kolonka A, D či X a když náhle někdy se něco odchýlí od naprojektované dráhy, tak se trošku pohne parametry a ono to nějak dopadne.

Při současném ústavním pořádku se volí poslanci na 4 roky (a senátoři na 6 let). Pokud nehrozí vládní krize a pak pád vlády a tedy i předčasné volby, poslanci mohou 4 roky nerušeně tvořit. Lidem se to nemusí líbit, ale to je asi tak všechno. A tak se v příštích volbách stávajícím mocipánům pomstí a zvolí si jinou reprezentaci, která slíbí opak prováděného. Kyvadlo se potom kýve sem a tam, akorát se z toho dělá nevolno. Hmatatelný efekt se však jaksi nedostavuje. A rada politiků? My to už příště uděláme přesně tak, jak potřebujete. Jen nás zase zvolte.

Omyl, vážení! Tady sliby neplatí. Jsou dvě možnosti, jak docílit toho, aby politici dělali potřebné změny. Buďto zvolit novou a letitým sezením ve sněmovně nepoznamenanou reprezentaci, která ví, o čem je skutečný život. (Otázkou však je, zda si i tito rychle nepřivyknou starým móresům). A nebo dát stávajícím poslancům průměrný plat, aby na vlastní kůži poznali, jak dopadne na každou konkrétní peněženku, když odhlasují to či ono. Pak by se začali asi chovat jinak a nedělali by svoje nejrůznější expertimenty, které staví deset milionů lidí do role pokusných králíků.