Apologie bílého muže

Být bílým, heterosexuálním, středostavovským, nábožensky nestigmatizovaným mužem je až nechutně jednoduché. Koneckonců tahle menšina řídí již pěknou řádku staletí chod a vzezření naší civilizace a budeme-li si cestou zpět v čase odmýšlet jednotlivé subkategorie (až se dostaneme k onomu podstatnému „muž“), zjistíme, že tak činí od úsvitu věků. Nebo nám to aspoň tvrdí naše patriarchálně determinovaná historie (!)

Být bílým (…) mužem[1] je tak dnes, na úsvitu nového milénia (chce se mi říci světa), jedním velkým stigmatem. Má-li člověk to nesmírné štěstí narodit se a splňovat všechna potřebná kritéria, je (s výjimkou ostatních bílých… mužů) obklopen výhradně diskriminovanými minoritami (v politicko-ideologickém, nikoli statistickém slova smyslu). Což není takový problém v běžném životě, protože lidé mají dost starostí na to, aby neustále dumali nad tím, jak jsou diskriminováni, nicméně pokud se člověk pohybuje téměř výhradně v prostředí akademické diskuze o multikulturalismu a genderu (nikoli nutně ve vzájemné závislosti), uvažování v posunutých kategoriích a vlastní sebereflexe mu způsobí takový pocit viny, že by se nejradši někde pověsil a obětoval se pro lidstvo. Navíc se i na akademické půdě – přes halasně proklamovanou neutralitu těch posvátných sálů – pohybují v rámci těchto témat hlavně aktivisté. Je sice logické, že do problematiky genderu vás nejlépe zasvětí rozzlobený mladý homosexuální feminista, problém je, pokud vše, o čem mluví, považuje za nedotknutelný kánon.

Čímž se dostávám k tomu, proč mluvím o úsvitu nového světa. Civilizace se nemění jen ve svém řekněme celkovém psychickém nastavení (jak to v poslední době sleduji skrze optiku Flusserovy filozofie), ale také – a mnohem viditelněji – prochází procesem velké emancipační diferenciace. Občanská společnost[2] se dostala do stádia, kdy vládnoucí minorita (označovaná dokonce i v akademickém diskurzu feminismu a multikulturalismu za majoritu) otevřela chtě nechtě cestu pro emancipaci toho, co se poněkud nešťastně označuje za minority (žen je ve světové populaci 52%, pokud vím, a černí si s bílými svými počty jistě také nezadají).

V onom označení majority je ovšem logika, která vysvětluje, proč se rychle řítíme do slepé uličky. Společnost, která se poměrně rychle otevřela politicky, se totiž mnohem pomaleji mění psychicky. Taková změna trvá vždy – krůček za krůčkem – minimálně několik staletí[3]. Emancipační politická hnutí vyskočila jako čertík z krabičky, pár desítek let kousala s vrčením do všech rukavic, které se jim připletly do cesty, a nakonec se vyčerpala, protože narazila na hluché uši bílého (…) muže. Kdo by chtěl slézt z vrcholu, sedí-li na něm? Patriarchální ideologie, tak hluboce vštípená do kostí naší civilizace, přeci praví, že je tam nejlépe. Proto ta majorita – většina žen si s chutí společně s muži zanadává na feminismus[4], který jim jen ztěžuje běžné fungování (nutí-li je přebírat – ve jménu ryzí ženskosti - nepřirozené[5] mužské role) v životě. Stejně tak Romové dost pravděpodobně lomí rukama nad tím, že multikulturalismus dělá v jejich obrazu v očích společnosti výrazně větší paseku než jejich vlastní neduhy.

Myslím, že jádro problému tkví v poněkud nešťastném směru, který tato všeobecná emancipace nabrala. Když totiž vývojové tlaky donutily bílého… muže, aby uvolnil místo po svém boku (v občanské společnosti), nenásledovala rozumná diskuze, ale přímý útok dosud porobených. Toho bylo samozřejmě ze začátku třeba, protože bez jiskry není ohně a bez revoluce není změny (tak rychlé, jak by se líbilo jejím představitelům). Uplynula ale celá polovina století a dominantní minorita nejen že není otřesena, ale naopak se, v rozčarování nad vším tím kousavým útočením opět zatvrzuje. Souběžně s tím samojmenovaní zástupci minorit (feministické aktivistky, etnopolitici apod.) zrazují cíle deklarované svými hnutími (zrovnoprávnění) a sami ze svých svěřených kultur[6] činí ghetta, kladou důraz na jejich minoritní charakter a (ne)přímo si tak vynucují jejich ostrakizaci. Narážíme na hranici, kterou nelze překročit, budou-li na obou stranách (a zvláště na té „minoritní“) stát lidé, kteří se buší v prsa při hlásání vlastní nedotknutelné pravdy, tráví veškerý svůj čas ukazováním na nepřítele a nedohlíží širšího kontextu.

Uvedu jeden příklad za všechny, který spoluzpůsobil sepsání tohoto textu:

Česká genderová lingvistika po nás žádá, abychom nepřechylovali cizí ženská jména. To se mi zdá v pořádku, sám tak již dlouho nečiním. Nicméně se zamýšlením se nad tím během semestru jsem narazil na zajímavý problém: Nepřechylování cizích ženských jmen mě automaticky zbaví možnosti je skloňovat. I přesto zůstávají v kontextu českých vět srozumitelná a nenarušují větnou stavbu. Jenže! Vyniklo mi tím pádem, že cizí mužská jména bez pádových přípon skloňovat nelze. Jenže ve feministickém diskurzu genderové lingvistiky jsou tyto pádové přípony doslova przněním jména! Nesmyslné? Naprosto! Ale nedá se nic dělat, už jsem si vzal do hlavy, že nyní diskriminuji muže, a co hůř – čeština mi nenabízí žádnou možnost, jak z toho ven.

Ona proklínaná přípona –ová totiž nejen przní cizí ženská jména, ale hlavně umožňuje jejich skloňování v češtině! Takže jaká je správná možnost, abychom byli důsledně féroví, jak feminismus požaduje? Neskloňovat ani muže, ani ženy, čímž znemožníme o nich v češtině mluvit? Či skloňovat obojí a prznit tak ženská jména příponou –ová? Anebo neskloňovat pouze ženy a diskriminovat tak muže?

To je jedna ze slepých uliček, do kterých bojový aktivismus vede.

Samozřejmě, v nejmenším nepopírám (a ani bych se o to nechtěl pokoušet), že čeština je do značné míry patriarchální jazyk, možná víc než některé jiné díky národním obrozencům (nikoli obrozenkyním)[7]. A možná je opravdu společnost a doba zralá na to, aby se staletí stará pravidla přepisovala. Ale toho nelze v životě dosáhnout tím, že se bude ukazovat na všechny kolem a vinit z charakteru češtiny kohokoli živého. Ani tím, že když se upozorní na to, že požadavky genderové lingvistiky naráží na možnosti samotného jazyka[8], pokrčí se nad tím rameny a řekne se, že za to můžou ti, kteří nejsou feministy a svým užíváním jazyka jej šovinizují. Naopak. Je třeba zavést důslednou diskuzi a hlavně s chladnou hlavou. A dojít k jedné ze dvou možností: buď uznat hluboce zakořeněnou patriarchálnost jazyka a přestat se dožadovat věcí, kterých není schopen, anebo jej začít pomalu měnit. Což ovšem nemůže být proces, který se odehraje přes noc tím, že nakážeme sportovním komentátorům, jak mají mluvit (viz kauzy s komolením jmen zahraničních sportovkyň).

Mám pocit, že emancipační hnutí si sice na papíře vytýčila cíl vlastního zrovnoprávnění, ale vydala se k němu pro mě ne zcela pochopitelnou cestou zdůrazňování vlastního minoritního statusu a halasného dožadování se vlastních speciálních práv na úkor „většinové společnosti“. Pozitivní diskriminace je také pozitivní jen do určité míry. Tento přístup nejen že budí zlou krev, ale škodí i těm, kterým by měl pomáhat – jejich nálepkováním a stavěním do dialektických vztahů opozic (a kde je syntéza, chce se ptát).

Pokud si opravdu chceme odpomoci od ideologické nadvlády bílého… muže, vidím jedinou možnost: vrátit se na počátek emancipačních snah, k projektu občanské společnosti, začít znovu a tentokrát se plně soustředit na něj. Dotáhnout jej ad absurdum a vytvořit novou lidskou bytost – bytost zcela neutrální po stránkách pohlavních, etnických, sexuálně orientačních, náboženských a všemožně adjektivních, která jediná si může být zcela rovna s dalšími stejnými bytostmi. V dokonalé harmonii. Je-li to opravdu to, co chceme, si musí rozmyslet diskriminované minority. Bílí… muži mohou přistoupit na rozumný návrh, nelze ale od nich čekat, že se ideologické nadvlády, do jejíhož získání investovali nespočetně generací snažení, vzdají sami od sebe. Přeci jen, jsou to jenom lidé.

[1] „…bílým, heterosexuálním, středostavovským, nábožensky nestigmatizovaným…“ – dále v textu vynechávám, leč mám stále na mysli

[2] Tento pojem nemíním jako společnost občanů (národního) státu, ale jako všeobecnou společnost rovnoprávných individuí – především ve svém vlastním ideálním stavu, jak ukážu v závěru textu.

[3] Pamatuji si, jak jeden mnou značně respektovaný profesor mluvil o tom, že české vysoké školství se momentálně – v porovnání s vědou, kterou by mělo reflektovat – nachází někde v osvícenství. Je to pravda.

[4] Je třeba podotknout, že nešťastné vlastnosti, které zde feminismu a multikulturalismu připisuji, míním s ohledem na jejich politicky aktivní podoby. V rámci akademického diskurzu jistě existují i podoby progresivn(ějš)í.

[5] Nepřirozené pro obraz ženy vytvořený patriarchální ideologií, to je třeba neustále, alespoň na pozadí promýšlení těchto řádků, reflektovat. Dochází k určitému paradoxu: (Běžná) žena považuje sama sebe za součást majority, která je ale (skrytě) toliko (iluzorní) extenzí menšiny bílých… mužů.

[6] Použiji to slovo i přes nános nevhodných konotací a uvědomění si, že například jeden z hlavních problémů multikulturalismu je právě jeho bazírování na kultuře. Také proto, abych toto zdůraznil. Viz např. text Svět podle multikulturalismu Tomáše Hirta (In Jakoubek, Hirt. Soudobé spory o multikulturalismus a politiku identit. Plzeň 2005)

[7] Což je samozřejmě bohapusté dohadování.

[8] Jedním z až k zaražení nereflektovaných, resp. krčením ramen odbíjených, faktů zde je, že feminismus k nám přišel z anglosaského prostředí s diametrálně odlišnými jazykovými pravidly.