S tímto heslem mě zastavila slečna, když jsem s kočárkem projížděla vestibulem metra Florenc. Zprvu jsem se jí chtěla zeptat, jestli tuší, kolik je mateřská, ale pak jsem jí řekla, že dělám dobré skutky jinou formou, a to materiálně. Už se mi nechtělo vyprávět, že jsem vzala tašku hraček a oblečků pro miminka a zavezla je do Klokánku. Slečna mě totiž vůbec nevnímala, byla jako stroj s naučenou formulí. Otočila jsem se a jela dál k Náměstí republiky. Zastavila mě slečna z hnutí Hare Krišna. Hezky nazdobená, s košíčkem v ruce, a jestli bych jim nepřispěla na jejich farmu za městem a že si můžu vybrat nějakou tu jejich „dobrotu“. Byla zvláštní a měla takový ledový, téměř nepřítomný pohled. Pokračovala jsem dál. Před Palladiem mě tentokrát zastavil hezky vyfešákovaný kravaťáček, ale se stejným záměrem, jako první slečna. Myslela jsem si, že patří k týmu společnosti T-Mobile nebo VZP, ale chtěl peníze pro děti. Měl také košíček, ale v něm postavičky s magnetkem a jeho úsměv mi připomínal úsměv svědků Jehovových. „Už mě zastavila vaše kolegyně,“ říkám mu. A on: „Jóóó? A máme tady ještě Kofoláčka! Posledního!“ No, také zajímavý tah. Každopádně po tomhle setkání jsem nabyla přesvědčení, že tihle rekruti jsou roboti.
Když jsem šla před několika lety s mým tehdejším přítelem po ulici, taky nás zastavily slečny s kasičkami. Ten jen řekl, že přispívá jinak, nasadil neoblomný výraz, vzal mě za ruku a táhl mě pryč. Tenkrát jsem si říkala, jak u mě hluboce klesl. Ale prostě to tak bylo. Každou první sobotu v měsíci pořádal s přáteli tzv. Pečení pro děti. Každý něco doma napekl, buchty, koláče nebo dortíky, a pak je ve svém volném čase prodávali v jedné pražské pasáži. Ceny nebyly určeny, kolik kdo byl ochotný zaplatit, bylo jen na něm. Pak výtěžek věnovali dětskému domovu, nebo nemocnici, každopádně si nikdo z nich nevzal ani korunu. Když mě oslovila ta výše zmíněná slečna, dělá také ona dobrý skutek? Nebo za ten dobrý skutek bere finanční odměnu? Ale od toho je tady zákon, který určuje, kolik procent maximálně může společnost použít na administrativu, tedy i na toho človíčka na ulici. A podle mých informací, bývají kontroly dost přísné. Jsou ale i takoví, kteří nejsou placeni vůbec, ale to se týká studentů a charitativních akcí konajících se jednou ročně.
V žádném případě nechci nikoho odradit od přispívání, ale když vás někdo zastaví na ulici, zjistěte, jestli má speciální zalepenou kasičku, a pokud budete mít chvilku, nebojte se zeptat na společnost a na co jsou ty peníze určeny. To mi také poradil můj zdroj, když jsem vyprávěla o Kofoláčkovi a že nevím, co si o tom mám myslet. Naštěstí je mezi námi spousta lidí, bez kterých by nebylo možné zakoupit v nemocnici některé přístroje, zpříjemnit život opuštěným dětem, nebo přispět na speciální křeslo pro vozíčkáře, který si ho nemůže dovolit a jehož příběh se objevil v novinách. A ti lidé pořád věří v hloubku dobrého skutku. Před několika dny probíhala kulturní akce, kde se vybíralo ve prospěch Konta Paraple a konečná neuvěřitelná částka mluví sama za sebe.
Ale je ještě druhá strana mince a myslím, že s tou se setkal asi téměř každý, a to hlavně v Praze. Určitě jste už někdy zaslechli větu: „Nemáte pár drobných? Teď mě okradli i s doklady a nemám na vlak!“ nebo „Vy mě určitě pochopíte, vy jste taková sympatická, vy mi určitě pomůžete, už tři dny jsem nejedl.“ Ano, bohužel Praha je útočištěm takových lidí a ti vás vždy zaskočí. A na ně nestačí kontrolní otázky, abyste se ujistili, jestli to ten člověk myslí upřímně a je opravdu v nesnázích. Například na Letné mě zastavil jeden muž a zkoušel na mě svou historku. Koukám na něj, je zdravý, má dvě nohy a dvě ruce, věk kolem čtyřiceti… Rozhodovala jsem se, jestli se začít smát, nebo ho poslat do… Nakonec jsem se jen usmála a řekla, že mu nic nedám. Vrcholem bylo jeho zvolání: „Aspoň na pizzu mě pozvi!“ To jsem už jen kroutila hlavou nad tou drzostí. Předčila mě ale moje sestřenice, že to prý ještě nic není, že někteří už ani nelžou! Přišel za ní chlap a řekl jí, ať mu dá peníze na ruma. Moje sestřenice je drobná menší blondýnka, tak si říkám, to se ten chlap fakt nestyděl? A teď mě budou asi všichni považovat za feministku, ale všimli jste si, že většinou „žebrají“ chlapi? Ale to jsem trochu odbočila… Prostě využijí moment překvapení. Například: „Jééé, vy jste Češka, to je úžasné, tady jsou jen samí turisti,“ a vy se usmějete a řeknete: „No jóóó, plné město turistů.“ A on pokračuje: „ A nedala byste mi drobáky na jízdenku?“ Konec konverzace. A vy jste zklamaní, že to byl další, kdo z vás chce vytáhnout peníze a ne si prostě jen tak poklábosit při čekání na tramvaj.
Ale někdy se zarazíte a říkáte si: „A co když...?“ Před nedávnem jsem jela s kočárkem po ulici a pán s hůlkou se polohlasem zeptal, jestli bych mu nedala nějaké peníze. Zeptala jsem se, na co a on špitl, že na léky. Omluvila jsem se mu, že moje mateřská není žádná sláva a pokračovala jsem v cestě. On tam stál dál. To jsou chvíle, kdy si nejste jisti. A kdybych už zas vydělávala, udělala bych ten dobrý skutek? A byl by to dobrý skutek?
