Máme tady další muzikantské tatínky, kteří nás nechali nahlédnout do svého soukromí. Jestli bude mít toto téma pokračování, uvidíme, ono přece jen, komu by se chtělo opustit bohémský život... Ale myslím, že i mužům tikají hodiny, takže se necháme překvapit. Dnes představuji ostravského zpěváka Pavla Kučeru, ve kterém slečny před lety viděly Jima Morrisna, a slovenského pianistu žijícího v Praze, Matěje Benka.
Maruška a Beatles
Pavel Kučera, zpěvák, Robson, NEO CHESS SUNNY - rock n´roll band, Maruška - 2 roky a 4 měsíce
1. Jak se ti narozením dcerky změnil život? Od základu, tomu určitě rozumí každý rodič.
2. Pouštíš ji ukolébavky? Ukolébavky ji nepouštím, ale zpívám. Máme jednu oblíbenou od Dylana „To make you feel my love“, a pak jednu od Pettyho „Allright for now“. Nebo ji nějaké vymýšlím.
3. Už jsi na ní zpozoroval, že by po tobě zdědila muzikantské geny?
Majda reaguje na hudbu už od malička, baví ji všechny nástroje, co ji příjdou pod ruku a její bubenické vlohy jsou ke shlednutí na youtube. http://www.youtube.com/user/mariemagdalenka
4. Kdy jsi vzal poprvé Marušku na open-air festival? Poprvé byla na Colours of Ostrava ještě v bříšku, vloni byla nemocná a letos zase byla a koukala.
5. Kdyby ti časem řekla, že by chtěla být profesionální muzikantkou, jak budeš reagovat? Asi bych ji podporoval, ale to záleží na spoustě dalších okolností.
Matěj Benko, jazzový pianista a skladatel, Lucia - 6 let, Alfréd - 3 roky
1. Jak ti narození dětí změnilo život? Musel jsi ten muzikantský přizpůsobit tomu rodinnému? Narození dětí změní člověku život vždycky, na profesi nejspíše nezáleží. S novorozenětem je největší počáteční překvapení okamžitá potřeba klidu a ticha. Miminko často spí a produkování hluku je nepřijatelné. Naopak u odrostlejších dětí je problém získat chvilku klidu a ticha pro sebe. Pracovat ale můžu normálně, mám doma místnost s klavírem, počítačem a tam děti primárně nesmí. Pochopitelně že tam občas lezou, buší do klavíru, vyndavají baterky z metronomu, házejí mince do kytary a podobně. Když ale potřebuji pracovat, vyhodím je, zavřu se tam a buším do klavíru já. Jinak se mi pracovní život moc nezměnil a to díky mé obětavé manželce Karolíně, která mě osvobodila od většiny nudných povinností a naplno se našim dětem věnuje.
2. Jakou hudbu dětem pouštíš? Hraje u nás opravdu veliká škála hudebních žánrů, pochopitelně také dětské CD. Děti je mají rádi, já je však většinou musím vytrpět. Ono totiž vůbec není jednoduché najít kvalitní dětskou hudbu. Mám pocit, že většina produkce jaksi podceňuje jejich hudební intelekt, nebo lépe řečeno hudební potenciál. Není se ale čemu divit. Celý svět si zvyká na nízkou kvalitu záznamu (jsem zvědav, o kolik nižší standard přinese formát, který bude následovat po MP3). Je nejspíše neuvěřitelně důležité mít v telefonu tisíce skladeb, nejlépe stažené zdarma. Kdo by si kupoval desku nějakého interpreta, když může mít celou jeho diskografi bez toho, aby musel zvednout zadek a někam si pro ni dojít. Stojí to jenom pár kliknutí myší. U dětských nahrávek vnímám jako další nepříjemnost i fakt, že každý herec nebo dabér může zpívat. „Vyráběči“ dětské hudby (záměrně jim neříkám hudebníci) používají někdy levné, někdy drahé, pořád však syntetické zvuky na simulaci živé kapely nebo dokonce orchestru. A nestydí se takové desky vydávat a prodávat. To má k hudební kultůře daleko.
Přes to všechno se ani u nás nevyhneme nějakým deskám, které si děti velice rychle oblíbí. Sažíme se to ale hodně vyvažovat. Před spaním Karolína dětem často čte. A já s nima zase zpívám. Někdy u klavíru, jindy s kytarou. Selhávám ale jako učitel písniček. České písničky je učí maminka a za jejich slovenský repertoár vděčíme mým rodičům, u kterých naše děti tráví každý rok několik letních týdnů. Někdy se mezi dětské nahrávky připlete i nějaká moje deska. Naposledy to byl záznam koncertu tria Tommayho Flanagana. Syn si to oblíbil tak, že jsme mu to nějakou dobu museli pouštět před spaním. Tak snad takových momentů bude více.
3. Už jsi zpozoroval, že by po tobě zdědily hudební geny? Už u malinkých dětí se dá pozorovat rytmické a melodické cítění. Myslím, že dcera určité vlohy pro hudbu má, ale nadání by se projevovalo jinak. Docela úspěšně se ztrácí v melodii…, ale netvrdím, že si cestu k hudbě nenajde. Vzhledem k mé profesi se jí patrně nebude moci vyhnout. Mně ale bude stačit, když ji bude umět vnímat a respektovat. Synovi jsou tři roky a na nějakou profilaci je asi brzy.
4. Už jsi vzal děti na open-air festival? Naše děti to absolvovaly už v kočárkách. Na několika akcích za mnou dokonce lezly na pódium. Když jsem byl nedávno na svatbě mého kamaráda požádán, abych něco zahrál, dcerka se mě přísně tázala, kdo mi to dovolil. Věděla, že nástroje patří kapele, která tam hrála. Obě moje děti znají i prostředí konzervatoře, vidí mě učit a zkoušet s různými hudebníky i doma, takže jsou na různé typy hudební produkce zvyklé. Myslím, že přítomnost malých dětí na jakýchkoliv slušných „open air“ akcích je úplně normální.
5. Kdyby ti časem některé z tvých dětí řeklo, že by chtělo být profesionálním muzikantem, jak budeš reagovat? Nemám pro děti vymyšlený plán jejich budoucnosti, ale jestli je to chytne a jejich muzicírování bude smysluplné, tak je samozřejmě budu podporovat nejlépe, jak budu umět. Pokud ale pocítím, že by se v profesionálním hudebním světě trápily, pokusím se je přemluvit, aby u hudby zůstaly jako u svého koníčka. Moc dobře však s manželkou víme, že budoucí rozhodování našich dětí, co se týká výběru jejich profese, není v našich rukách.
