Na webových stránkách jsem četla, že Národní muzeum rádo uvítá i děti. Vzaly jsme tedy já a moje kamarádka své ratolesti a vydaly se zprostředkovat našim dětem nový zážitek. V Národním muzeu jsem samozřejmě byla už dříve, ale tentokrát to bylo poprvé jako matka a jak rodiče ví, člověk se pak už na vše dívá z jiného úhlu.
Pro upřesnění, vím, že muzeum má ještě několik poboček, ale psát budu o historické budově na Václavském náměstí. A vezmu to od podlahy. Tedy od schodů. Není jich tolik, jako do Rudolfina, ale jsou. Jak k hlavním dveřím, tak i uvnitř budovy ke kase. Vzala jsem sporťák i s malou, jak říkám „moji soukromou posilovnu“ a šla. Byla jsem ráda, že už nemám klasický kočárek. Ale jak to dělají vozíčkáři? Je k dispozici nějaká plošina? To jsem nezjistila, ale u šaten mi paní poradily, že je možnost využití jejich výtahu. A když seženete příslušné lidi, tak to jde. Dokonce s ochotou a s úsměvem nám pán i řekl, kde jsou minerály, kde pověsti a že zoologie je v celém druhém patře. Ale nevím, jestli to mělo být to „poskytnutí informací jak nejlépe strávit návštěvu muzea s celou rodinou, tak aby všichni její členové byli spokojeni“, jak je myšleno na internetu. Abych nezapomněla, na toaletách je přebalovací pult, takže palec nahoru. I když u takové instituce by to člověk v roce 2011 možná přece jen čekal… A mimochodem pouze na toaletách jsme našly vyobrazení maskota mamuta s nápisem „Hravé muzeum“, který má být průvodcem na dětské stezce. Tak nevím…
Naše první zastávka byla výstava nazvaná „Staré pověsti české“. Tvůrci mysleli i na zabavení dětí, což jsme my matky s naší miniskupinkou dětí ve věku osmnáct měsíců, pět a deset let, ocenily. U vstupu stály panely rozdělené pro muže a ženy a po zmáčknutí tlačítka vám vyjel papírek s dobovým jménem, o kterém se návštěvník dozvěděl více na konci výstavy. Vyfasovaly jsme jména: Hněvka, Knyna, Ponislava, Libuška st. a Libuška ml. Starší holčičky se výsledky moc bavily. Rázem se z nás staly kněžky, nebo kouzelnice. Prostor byl rozdělen na několik místností. V jedné byla zvířata, která tehdy na našem území žila, a děti jich měly najít devět. Také se promítaly Staré pověsti české od Jiřího Trnky. Obrazovky byly ve výšce dětí a i sednout si mohly. Ono to vypadá jako prkotina, ale například na výstavě Krtečka jsem musela dceru nosit na rukou, aby na obrázky viděla. A o těch točitých schodech do sklepa, kam výstava pokračovala nemluvě… Ale zpět k Jiráskovi. Holčičky se mohly obléct do dobového skromného oblečení, vidět se jako duch nebo vylézt na dřevěné hradby, ze kterých skočil Šemík. Já jsem si s malou vystačila s pohádkami, se zvířátky a figurínami. Takže tato interaktivní výstava – další palec nahoru.
Další štace bylo oddělení geologie. Nerosty toužila vidět starší holčička, čemuž jsme se divily, ale proč ne. Velká místnost byla plná skříní s vitrínami, jejichž výrobu bych odhadovala na třicátá léta. Ale v Národním muzeu má snad už každý kousek historickou hodnotu. I ten výtah, kterým jsme jely. Na konci byla malá místnost s těmi nejvzácnějšími kameny. Tam mi byl zakázán přístup s kočárkem. Neprotestovala jsem a kočárek zaparkovala tak, ať na mě malá vidí. A už byl konflikt na světě. Sice by kolem něho prošla i Helena Růžičková, ale kočárek tam podle místních pracovnic, které jsou jako ostatní personál už také inventářem, překážel. A to nepíšu proto, abych je urazila, ale tam opravdu spočítáte lidi mladší šedesáti let na prstech jedné ruky. Žádné davy jsem široko daleko neviděla, vlastně jsem nikoho široko daleko neviděla – a to byla neděle, tak jsem kočárek nechala tak. Té paní přišla na pomoc další paní a ty ten kočárek odtáhly od dveří a ještě si stouply tak, aby malé zaclonily výhled na mě. No radost. Tak jsem ji popadla a šup do oddělení pravěku.
To už dcerka ťapala přede mnou a já čekala na kárání personálu. Přesto, že mám fakt hodné dítě, byla jsem ve střehu. Ale tak malý človíček by tam stejně nemohl nic rozbít, ani shodit. Kdo ví, jak to tam vypadá, rozumí. Stejně její pozornost nejvíce upoutal provaz kolem slona a žirafy ve druhém poschodí patřící zoologii. Chodila podél něho tam a zpátky, personál se někdy usmál, někdy zamračil. Ale to je už holt lidský faktor. Také ji zaujali medvědi, bibi – jak ona říká, a pár větších savců. A zatímco větší holčičky poctivě jmenovaly každé opelichané zvíře, čekaly jsme na ně u dveří u dvou pravěkých tvorů. Jeden byl jako puzzle, toho už měla na starost cizí dívenka a druhému se daly vyndávat kosti. Taková hračka pro vývoj zručnosti. Ale ať jsem se rozhlížela sebevíc, další „dětské koutky“ jsem tam nenašla. Vedení muzea může využít následujících pět let také na přemýšlení a koumání, jak si získat rodiny s dětmi. Abychom mohli po znovuotevření říct: „Ano, toto je hravé muzeum.“ Tak držím palce!
