Až někdy v hudebním klubu na pódiu uvidíte téměř dvoumetrového dlouhána v lehce extravagantním oblečku a v neodmyslitelném kloboučku, převážně dámském, zřejmě se díváte na Jakuba Xaviera Baro. Ale známější je pod pseudonymem Ibyšek. Nejčastěji jsem ho potkávala na Starém městě pražském. Na zádech krosnu, v jedné ruce kytaru a v druhé menší kombo. To byl celý jeho majetek. Ale jediné, co vždycky řešil, bylo, aby přišel včas na koncert a aby dělal to, co ho baví. Tedy muziku.
K té se dostal už v pěti letech.Trsátko nahrazoval desetníkem a od šesti let zpíval ve sboru a později hrál v různých metalových a folkových kapelách.
Největší hudební školou mu byla MEZINÁRODNÍ ŠKOLA LIDSKÉHO HLASU Idy Kelarové,o které se dozvěděl z dokumentu Igora Chauna S IDOU ZA ZRCADLEM (2003). Dokument bez komenáře se střídmými titulky, hudbou a emocemi nabitý průběh zachyceného Idina workshopu bylo to, co Ibyho oslovilo.
Ibyšek byl žákem Idy Kelarové čtyři roky, studium se skládalo převážně z workshopů a seminářů, kde se hrály a zpívaly romské písně. V roce 2003 Ida Kelarová založila mezinárodní sbor Apsora, což v romštině znamená slza. Členové pocházeli z celé Evropy, Nového Zélandu, Austrálie, taky z Izraele. Iby tento sbor s pražskou základnou vedl samostatně i pod zkušenou rukou Idy a další workshopy a letní školy se konaly v Bystrém u Poličky a Hartmanicích na Moravě. Nedílnou součástí byl každoroční festival romské hudby GYPSY CELEBRATION na hradě Svojanov. Hrálo se tři dny za sebou, každý celovečerní program byl jinak stylově zaměřený (tradiční romská hudba, moderní romská hudba – funky, jazz atd.). A každý večer po koncertech se zpívalo a jamovalo až od rána.
Přestože v médiích neběžela na festival žádná upoutávka, bylo vždy plno a hosté byli z celého světa. „To díky tomu, že Ida je známá po celém světě, kde dělá workshopy, koncertuje a kde má spoustu přátel. Byly to nejkrásnější zážitky mého života. Čtyři roky plné hudby,“ říká Ibyšek nadšeně. Na otázku, jaká je Kelarová učitelka, říká: „Je to ten typ člověka, který neustoupí z toho, co chce, a to se mi líbí. Takový učitel tě vždycky něco naučí. Samozřejmě mám rád i ty liberální, kteří mají autoritu právě díky tomu. Ale protože život je drsný, tak drsní učitelé, jako je Ida, jsou třeba.“
Přesto, že je Ibyšek „gadžo“, vychází převážně z romské hudby a hraje hodně tradičních cigánských písní. Říká, že se mu vždycky líbila kombinace zpěvu a akustické kytary jako třeba Dave Matthews bandu nebo Eddieho Veddera z Pearl Jam, ale to, že dnes dělá, jak říká, styl GYPSY NOISE, vyplynulo ze zkušeností z Idina vedení. „Hrát na workshopech s cikánskou kapelou mě moc bavilo. Dříve jsem o tom nepřemýšlel, ale vyšel jsem z toho, protože to byla moje škola. Teď s mojí mezinárodní kapelou IBY & CHIPSY EMPIRE ve složení: Iby – kytara zpěv, Jakub Lenz (cz) – el. kytara, vokály; Mayim Alpert (us) – kontrabas, baskytara; Omar Rojas (mex) – bicí, perkuse; Tom N. Levecchia (us) – trumpeta; Byron Asher (us) - clarinet, sax, děláme nové písně a texty mě napadají i v romštině. I když ten jazyk neumím zrovna dobře, napíšu text intuitivně a kupodivu vždycky dává smysl. Ale máme i české nebo anglické texty. Právě doděláváme aranže několika nových písní, protože bychom rádi vydali příští rok CD. Deska bude celá autorská, je čas posunout se dál.“
IBY & CHIPSY EMPIRE vznikla z tria IBULON, což je zkratka prvních dvou písmen ze jmen členů kapely. Švédský fenomenální baskytarista Ulf Gjerdingen nyní žije v Bruselu a bubeník Ondra Vomáčka v Londýně. S IBULONem hráli převážně po malých pražských klubech, které byly uzpůsobené pro vystoupení tří, maximálně čtyř muzikantů, ale ne pro nespoutané tanečníky. Což ale nikomu nevadilo. Tančilo se, kde to šlo a atmosféra připomínala tu lepší, vzrušující stránku latinské Ameriky. Díky šikovné manažerce Ireně Taskowksi z Bosny, si IBULON zahrál na romském světovém festivalu 1000 YEARS ON JOURNEY v londýnské hale Barbican Centre, což je něco jako u nás Kongresové centrum. „Poslali jsme nahrávku, produkci se to líbilo a tak jsme letěli. Jen s kytarama, Ondra s paličkama. Všechno na pódiu bylo perfektně připravené a vybavené. Vystoupily tam kapely z celého světa, třeba rumunská kapela TARAF DE HAIDOUKS. V Praze jsme před tím fungovali asi rok a do Barbican Hall jsme se dostali jako jediná česká kapela. V noci po koncertě jsme v Londýně potkali skupinku Angličanů, kteří chtěli vědět, kde jsme hráli a až z jejich překvapeného výrazu nám došlo, jaké jsme měli štěstí.“
Zajímalo mě, jestli měl Ibyšek nějaké negativní reakce na to, že je bílý a hraje romské věci. Povyprávěl mi zážitek z Letné, kde zpívali a hráli na kytaru malí kluci. Řekl, že písničku, co hrají, zná, a oni na to, že to nemůže znát, protože je gadžo. Zahrál ji a zazpíval a ten nejmenší z nich řekl, že táta má narozeniny, aby mu šel zahrát. Bylo léto, Iby byl dohola a vypadal trochu jako skinhead. Chlapec ho zavedl k nim domů, kde seděla celá početná rodina. „Chvíli na mě koukali, až mě zamrazilo. Tak jsem vzal rychle do ruky kytaru a nakonec jsem hrál celou noc. Bylo to super. Oni jsou rádi, že někdo hraje jejich hudbu dobře,“ dodává.
V posledních měsících se Iby občas ukáže po boku Aničky Polívkové. Lehce se nadechnul divadelního prachu, ale jeho příspěvek do tohoto světa je převážně hudební. Doprovází její představení PŘÍPADY Dr.TOURETTA. „Je o potřebě se vyjadřovat, předvádět se, o záhadě jménem mozek a o jeho neuvěřitelných zvláštních poruchách, mimo jiné i o tourettismu. Tourettici jsou jiní, mají například tiky, nebo občas neovladatelně vykřiknou nějaké sprosté slovo, ale když se soustředí na tvůrčí činnost, malují nebo zpívají, opustí je to a oni můžou být na chvíli klidní. Ta podosobnost, nebo co to je, která způsobuje tourettismus, je najednou pryč,“ říká Ibyšek. „Tourettismus je hlavně sociální problém, protože většina lidí neví co je. Stane se, že potkají někoho takového v tramvaji a smějí se mu. Což je to nejhorší, co můžou udělat. Ta nemoc ale v představení vlastně slouží jako příklad. Myslím, že spousta lidí může dělat něco zajímavého, co by je udělalo šťastnými, co by je naplňovalo, dávalo jejich životu smysl. Ale protože jim to chybí, mají pak potřebu například psát nesnášenlivé komentáře pod články na internetu, což by jinak nedělali, protože by na to neměli čas a energii,“ vysvětluje.
Další společný projekt Anny Polívkové a Jakuba X.Baro jsou jejich autorské písně. Anna píše texty a zpívá, Jakub skládá hudbu a o své kolegyni říká, že ji napadají i melodie a jde jí to. Že to je její neobjevená rovina. Tlačí ji, kdykoli je příležitost na živé vystoupení, a ta se naskytne tento pátek 11. června v baru Nota ve Štěpánské ulici. Bude to první pražská koncertní premiéra projektu AnIby NEŘEKLA, že nebude zpívat POPŮVKY, jak humorem sobě vlastním tento počin nazvali.
Na zmíněném místě, kde je zahrádka a kde se může hrát déle než jen do dvaadvacáté hodiny večerní, se chystá také letní Rabování s Ester Kočičkovou. A vedle jamování herců, muzikantů a zpěváků si Iby s Ester střihnou také pár romských písniček.
