Seděl vzadu u okna a obědval.
Vypadal přitažlivě. Na tu dálku jsem viděla jeho hluboký pohled a vousem orámovanou tvář.
Nechodila jsem do závodky pravidelně, ale brzo jsem se na polední pauzu začala těšit jako malé dítě a zamířila tam skoro každý den.
(Upřímně řečeno - někdy jsem dokonce běžela, a jednou se přímo přerazila o turniket, který se otevřel neobvykle pomalu.)
Když jsem pak vstoupila do prostoru vonícího dobrotami, nahodila jsem rychle na obličeji výraz, který jsem považovala za nejvíc normální a krok přizpůsobila jedinému cíli – nezakopnout.
Koupila jsem si vždycky tatranku, protože tyto oplatky byly v regále na místě, odkud jsem ho mohla pár vteřin pozorovat. Nebylo překvapení, když mě po několika dnech paní pokladní počastovala bodrými slovy:“Každý den přemýšlíte, co si dáte, ale nakonec stejně tatranku, že?“
Zásuvka v práci se mi tak postupně plnila tatrankami (protože je nejím) a moje duše zase červeným pocitem, podobným jako jsou rozkvétající pivoňky.
Vůně těch pivoněk byl čím dál víc zřetelnější, protože náš vzájemný pohled do očí doplnil úsměv a za nějakou dobu i pozdravení.
´Kdo to je? Co dělá? Podle oblečení bych řekla, že něco se stavebninami, servisem nějakých strojů, nebo možná pracuje v nedalekém kamenictví u hřbitova. Ano, má velmi pěkné paže, určitě pracuje rukama,´ říkala jsem si.
Další týdny jsem NENÁPADNĚ sledovala, jak si nabírá jídlo a usmívá se na kuchaře a cítila neuvěřitelnou energii a chuť do života vždy poté, co se naše pohledy setkaly.
(Lidově řečeno – lítala jsem pak v práci jako utržená z řetězu.)
´Chci tě poznat?´znělo mi stále v hlavě. Já ale byla až tak nervózní, že to určitě na mě bylo znát.
Uplynula nějaká doba a já ve svém zájmu o tohoto muže polevila. Řekla jsem si, že co se má stát, se stane a je mi to všechno jedno.
Přišla jsem pak do jídelny a s talířem jídla usedla ke stolu.
Za chvíli přišel.
Když stál u pokladny a ladnými pohyby vytahoval stravenku z peněženky, řekla jsem v duchu:“Pojď za mnou! Dáme řeč a najíme se spolu.“
Muž odešel od pokladny a za pár vteřin stanul přede mnou.
„Dobrý den, můžu si přisednout?“ zeptal se.
Samozřejmě jsem souhlasila a řekla si v duchu:´Můj dobrý Bože, děkuji ti.´
Muž mi podal ruku a řekl:“Petr Nebeský, těší mě.“
