Každý pracovní den si v práci hraji m.j. na servírku. Nutno poznamenat, že moje pracoviště není kavárna v rušném městě, ani hospoda na růžku, ale jen obyčejná firma. Přesto činnost kavárenského charakteru je nedílnou součástí mojí práce, někdy dokonce stěžejní, protože klient přece musí být v průběhu transakcí hýčkán. Za svých téměř deset let co chodím s táckem jsem poznala různé typy lidí.
Dle chování a letory to jsou burani (cholerici), neutrálové (běžná sériová výroba) a pohodáři (často výjimeční lidé.)
Popovídejme si o vyjímečných lidech.
Že jsou vyjímeční poznáš hned, když do firmy přijdou. Odlišují se. Buď mluví cizím jazykem, nebo nemluví vůbec. Ale to vůbec nevadí, správný personál obslouží kohokoliv. Výjimečný zákazník může mít jakýkoliv hendikep nebo naopak výhodu. Může být třeba němý anebo naopak mluvit přespříliš. (Hodně brebentící lidé se už ale neřadí mezi lidi výjimečné, nýbrž mezi lidi neutrální. Kecat nesmysly je totiž běžný úkaz.)
Zajímavé příklady zákazníků:
Kdysi přišel klient-muž, který byl bos a nohoře bez. Pro mě to neznamenalo nic moc zvláštního – kávu jsem mu přinesla tak jako tak. Každopádně to bylo setkání odzbrojující a já si na chvíli přišla jako na pláži či koupališti.
Jiný klient přišel s přepravkou, ve které měl hada. Já byla totiž tak nerozumná a zeptala se ho co tam má. Celý zbytek jeho pobytu jsem pak měla husí /hadí/ kůži a telefony zvedala se studeným potem na čele. Muž naštěstí odešel se stále uzavřenou krabicí a plaza tak nezapomněl nebo omylem nevypustil v zasedačce.
Častým typem, ale ne moc příjemným jsou klienti, kteří přijdou s celou rodinou. Zatímco muž se snaží číst všeobecné obchodní podmínky, běhá kolem něj dítě a pořád po něm něco chce, zatímco druhý prcek muži leze po nohou a lepí mu na botu bonbon. Do toho všeho na děti křičí mužova manželka, která si během jednání stihne vyřídit telefonát se svou kamarádkou, kde jí popisuje své gynekologické potíže. Když už manžel konečně podmínky dočetl, žena se rozhodne na stole hned vedle lejster mrněti vyměnit plínku.
Náš obchodník na celý ten výjev hledí s dávkou taktu a tolerance, že ten pomyslný pohár trpělivosti je u něj velký asi jako plavecký bazén.
Když rodinka konečně odejde, zbyde po nich stůl polepený lepkavým povlakem, počmárané všechny letáky v dosahu a zvláštní odér.
Mezi obvyklý ale zajímavý typ zákazníků patří zemědělci a lidé příbuzného typu.
Tito klienti jsou bodří, jednoduší a vděční. Za nabízený nápoj chtějí platit a velmi vřele děkují, když se dozví, že kávu i vodu mají zdarma. Jejich srdečná přítomnost je jako poctivá tučnost mléka, které produkují, má totiž svůj škraloup. Tito lidé jsou totiž většinou od bahna nebo hnoje a zaneřádí celý koberec i sedačku. Chápu, je to jejich povolání, jejich denní chleba. Osobně proti hnoji nic nemám, ba naopak, ráda se s něm rýpu a sleduju červy.
Ale hnůj nepatří na obchodní jednání. Boreček s vidlemi se má na jednání do města osprchovat nebo alepsoň obléct do něčeho čistého.
Lidé příbuzného typu jsou všechny profese, které trousí. Trousí fragmenty své práce. Např. zedníci. Ti trousí vápno a všude zanechávají šplápoty malty. Natěrači a jiní nanášeči hmot trousí také zbytky zachlých nátěrů a zápach ředidla.
Příjemným zpestřením jsou klienti, kteří když přijdou, tak ucítíš smaženou cibuli a kouř. Ano, hospodští jdou poznat od prvního pohledu. Tedy, od prvního nádechu nosem.
Zato jsou profese, které u člověka na první pohled nepoznáš.
Třeba jednou k nám přišla žena, která dělá maskérku mrtvol. (nevím jak se přesně ta profese jmenuje.) Jako výraz díků za rychlou a přívětivou spolupráci nám přinesla bonboniéru. Všichni se na papírovou krabičku dívali s podezřením a pro jistotu byly snězeny jen bonbony, které byly zabaleny v celofánu. Pro jistotu.
Takže nyní jdu obsloužit klienta. Jaký bude? Hned uvidím.
Muž usedl za stůl a poručil si preso. Jelikož nejsem profesionál, zeptala jsem se: „Malé nebo velké?“ Muž odpověděl slovo „malé“ a to takovým tónem, jakoby mi chtěl naznačit, že jiné preso než malé přece neexistuje.
Připravila jsem kávu nejlépe jak umím. Na oválný nablýskaný tácek jsem umístila minihrníček s cukříkem a smetánkou a vedle skleničku s vodou. Když jsem tácek položila vedle stále zachmuřeného muže s přísně pozdviženým obočím, muž se pousmál a vydechl: „Výborně!“
Se spokojeným úsměvem jsem usedla na své pracoviště.
Vtom zazvonil zvonek.
Někdo přišel.
Jaký asi bude?
