Před několika dny jsem byla na návštěvě u své rodiny.Starý venkovský dům, strážen srdčitou lípou, je domovem už několika našich generací. Mě vítr zavál daleko, proto sem jezdím jen sporadicky na návštěvu.Otec, horkokrevný anglický plnokrevník, majitel hospodářského stavení a rozlehlých agrárních celků, vždy činorodý a vždy oblečen v keprové kalhoty se slušivými dírami, mě ve dveřích uvítal i se svou ženou.
Sličná Rosalinda, silná žena jižního temperamentu, vždy v zástěře, v ruce nůž a v ústech nějaké to životní moudro(nikoliv naopak), mě jako obvykle divoce objala, což já, vychovaná studenočumáctvím, snáším jako vždy s tichými rozpaky. Zato s hlasitou radostí jsem přijala zprávu, že otec již nepokuřuje své oblíbené doutníky. Rád bafal v teple kotelny, kam se uchyloval když bylo v rodině dusno (zajímavé.)
Dnes už nepokuřuje, zato do kotle přikládá rád, až se návštěva v domě cítí jako zelenina dušená v páře.
Mimo kuřivo má tatík rád i sport, kterému holduje z důvodu bezplatného získání většího počtu žížal obecných. Tento sport je jednoduchý, ale u neinformovaného člověka, který v domě stráví noc, může vyvolat dojem, že zahradu navštívili zloději. Otec totiž o půlnoci popadne výkonnou svítilnu a jejím paprskem svítí do půdy. Žížaly okamžitě vylézají. (Nevím, jestli jen vlivem světla, nebo otec používá i nějakou vyvolávací formuli. Tato věc mi zřejmě zůstane neobjasněna.)
Během mé návštěvy táta žížaly nelovil, nýbrž jsme já se sestrou lovily nepořádek.
Za chvíli po mém příjezdu totiž dorazila i moje sestra.
Propukl generální úklid, který byl v plánu už několik let.
Bylo by krásné nazývat celou akci lovením zapadlých pokladů z útrob temných prostor, zahalených závoji času. Tak poetické to ale nebylo.
Ačkoliv celá akce měla podtitul – „Všechno pryč“, nebylo to konání bezmyšlenkovité a zkratovité, nýbrž čistě racionální.
Rozbitý houpací koník byl jeden z prvních, kdo se dostal do pekla (nic lepšího než oheň červivému kusu dřeva nelze dopřát.)
Ve skrytých útrobách domu byly postupně objeveny fragmenty vzpomínek bezmála třiceti let. Nálada byla příjemná, energická a zábavná.
Zlepšila se ještě více, když sestra našla v polici s hydroxidem sodným tajemnou láhev. Mladá černovláska nelenila a v duchu dobrodružných příběhů se vtělila v neohroženou Pocahontas. Sebrala mi láhev z ruky a řekla:“Dej to sem. To ochutnám, ne?“ Kopla do sebe velký hlt a mě v afektu napadla modlitba k velkému Manitu a bylo mi jedno, jestli to je medvěd, orel či obyčejnej chlap. Hlavně ať v té lahvi není něco strašného! Sestra se na mě podívala. Leskly se jí oči a na tváři měla úsměv. Houkla na mě: „ Borovička. Hm, ale není moc dobrá.“
Sobotní odpoledne se tak rozjelo. Sestra se stihla převtělit i do jiných bytostí. Objevily jsme totiž i stylovou tylovou sukénku, (jako vyšitou z inscenace podle Tyla), tykadla z hlavy Ferdy mravence, který byl kdysi dětský lustr, a svítil tak více než jeho kamarádka světluška (je divné, že mravenec svítí). Sestra byla i chvíli psem, protože jsme našli jakousi kůži, asi psí, se kterou jsme dokázaly dělat psí kusy.
Pytle a krabice se vesele v kotelně hromadily a tatík měl radost, že bude mít čím topit. Kupodivu jsme nebyly unaveny, naopak náš elán sílil. Nesmiřitelně jsme vršily krámy do krabic a s odchodem starého cítily, že je zde prostor a ideální čas pro nové. Podobný pocit měla asi i samice pavouka slíďáka, která asi deset centimetrů před mýma očima vylezla z díry i se svými mladými. Zřejmě byl správný čas na obchůzku terénu. Tento její čin u mě sice vyvolal stažení rozličných svěračů v těle, ale nic nezabránilo mým plica vocalis rozkmitat se a vydat tón, podobný siréně a následně utrousit syté slůvko, začínající na písmeno ká.
V zásuvce pod zrcadlem jsem také objevila líčidla, která mě trochu znejistěla. Nevěděla jsem, že maminka pracovala v cirkuse. Za chvíli jsem se ale utvrdila v tom, že to sice cirkus nebyl, ale osmdesátá léta, na které mám už delší dobu názor, že jsou léty nevkusu, nelichotivých střihů a ostrých barev.
Kýč nekýč, namalovaly jsme se tím a jen trvalá na vlasech a mrkváče nám chyběly k iluzi sexy třicítky co právě přišla z nákupu v Jednotě.
Pomalu přicházel večer. Naše ruce a tváře vlivem prachu hrály barvami blížící se noci. (Staré šminky naštěstí nezpůsobily na tvářích paseku plnou pupínků.)
Poslední krabice, poslední police, poslední sáček s nepořádkem. Otlučená kostka na hraní, mušle z rybníka, velký klíč, šroubek, hlava kominíka (nikoliv z toho, co nám loni řádil se štětkou na střeše, ale z malé textilní loutky.)
Všechno letělo pryč, i mládí, i odpadky.
Jen hlavu kominíčka jsme si nechaly.
Pro štěstí.
