„Někdo zvoní,“ hlesla moje kolegyně. „Tak tam běž, já nikoho nečekám,“ vyslovila jsem s pohledem zabodnutým do nákresu svahu na západní straně hotelu. Elena odložila svůj nakousnutý sendvič na talířek, utřela si ruce do kalhot a odešla na chodbu.
Dumala jsem: To je divné, že v okolí roste téměř výhradně smrk Elgelmannův, druh, který není v Česku původní. Okolí hotelu je přitom převážně rovina, kam patří listnaté porosty. Výsadba na tomto rozsáhlém území zřejmě nerespektovala zásadu, že smrčina prospívá jen v horských oblastech. Teď je otázkou, zda v parku kolem hotelu navázat na okolí, nebo spíše zajímavý pozemek osadit původními odrůdami, které do biotopu patří.
Z mých úvah mě vytrhlo cvaknutí dveří.
Do kanceláře vstoupila Elena a za ní Mark.
„Ahoj,“ zvolal můj kamarád bodře, „nechtěl jsem tě přepadávat, ale jel jsem kolem a tak jsem si řekl, že se stavím.“ Jeho bílý úsměv se zablyštil jako perleť z lůna slávky právě vyvržené z moře a já si představila perleťové lůžko s perlou a následně náhrdelník z těchto krásných výtvorů přírody.
Nevědomky jsem si při té představě sáhla na krk a zamrazilo mě.
Není tam. Můj řetízek! Nemám ho. Jak to?
„Měla bys teda na mě chvilku?“ zeptal se Mark a opřel se rukama o opěradlo židle.
Koukala jsem do prázdna.
„Haló! Na co myslíš?“ rozesmál se hlubokým a sytým hlasem.
Polkla jsem a řekla:“Na nic. Jasně. Pojď a sedni si.“
V hlavě mi vířilo - Sakra. Kde jsem ten řetízek mohla ztratit! – a mezitím Mark začal vypravovat, co měl na srdci.
Výběrové řízení prý podléhá přísným pravidlům, nařízeným z Evropské unie. Jen samotná realizace stavby hotelu byla a je prý velký oříšek. Sám Mark, jako hlavní investor, získal díky tomuto projektu několik vrásek navíc. Na druhou stranu mu ale přibyl zajímavý bod do portfolia.
„Jde o to,“ řekl Mark „ že správa CHKO Třeboňsko chce povolit práci na kultivaci krajiny v blízkém okolí chráněné oblasti jen firmě, která má osvědčení od certifikované společnosti. Toto osvědčení je zaštítěním ekologických rizik.“
„To osvědčení musíme získat,“ utrousila jsem a koutky úst se mi zakomíhaly směrem dolů.
Ztracený řetízek po babičce a ještě tohle, pomyslela jsem si. Zamračila jsem se a můj pohled se schoulil v listech kapradiny na stole.
„Ale nic si z toho nedělej. Nějak to vymyslíme,“ řekl Mark a opřel si ukazováček levé ruky o spánek. Podívala jsem se na něj a spíše než gesto naděje mi to přišlo jako náznak pro to, že se mám jít zastřelit.
„Jsi ve svém oboru dobrá a tato zakázka tě může katapultovat mezi špičku. Jde opravdu o velkou věc. Něco vymyslím,“ dodal Mark, zatímco si ťukal do mobilu.
Vtom přístroj zapípal. Mark se na něj zadíval, usmál se a hned napsal odpověď.
„Promiň, mám jednu schůzku za druhou. Ale na tebe si čas udělám vždycky,“ ubezpečil mě Mark a kamarádsky mě plácl po zádech. „Jo, a tu složku s plány pro Federica mi nemusíš o víkendu dávat. Federic jel do Čech a přijede na začátku týdne. Můžeme se opět sejít a předáš mu to tam,“ dodal Mark a netrpělivě poposedl.
„Můžu si prosím odskočit,“ zeptal se.
„Jasně. Víš, kde to je,“ řekla jsem monotónně a opět sáhla na svůj krk.
Najednou mi v hlavě přestala znít ztráta náhrdelníku po babičce. Místo toho mě pohltila představa brzkého setkání s Federicem. Ta představa byla barevná jako právě vykvetlé pivoňky a stejně tak i voněla.
Mark si nechal věci na stole a odběhl na chodbu.
Když za ním zaklaply dveře, chtěla jsem spustit na Elenu vodopád informací o tom, co se mi stalo, ale svou myšlenku jsem raději okamžitě spolkla.
Vtom začal zvonit Markův mobil.
Nechtěla jsem se podívat, ale udělala jsem to.
Na nejmodernějším přístroji blikala fotografie hezké hnědovlasé ženy. Pod fotkou jsem četla: „Miláček volá.“
Zamrazilo mě.
Tu ženu jsem neznala.
