Žiji v městském bytě, kousek od velkého parku. Zatoužila jsem po kočičí společnosti. Vybrala jsem si dospělou kočičí dámu z útulku. Velmi mě ale zarazila podmínka současné chovatelky – prý za nic na světě nesmí kočka utéct ven...
Prý by to bylo pro ni neúnosné nebezpečí.
Podle mě ale jediné nebezpečí pro kočku venku představuje policista, který ji, která se šla projít, odchytí coby toulavou a opuštěnou. (§ 42)
...
Na webových stránkách útulku zřízeného pčr jsem viděla fotografie „nalezených“ tříměsíčních koťátek. Zamrazilo mě.
Ze svých zkušeností vím, že naprostá většina těchto nalezenců jsou skotačící „klubíčka“, která tu přelezla plot, onde si odběhla na sousedovu zahrádku.
A co se stalo?
Odchytí je veledůležití „ochránci zdraví občanů“, kteří tvorečka po mnoha vyšetřeních a injekcích uloží do studeného boxu, který sice splňuje hygienické normy ale malinkého tvora zbytečně stresuje.
Když náhodou na internetu páneček uvidí své „ztracené“ kotě, může si pro něj přijít. Zaplatí ale všechny ty nutné hygienické procedury.
Přinese koťátko domů a co ho napadne? Nikdy se už kotě nesmí dostat ven, jinak bude zase odchyceno. Proto kotě zavře do bytu.
Pokud se koťátko nevrátí do pánečkových rukou, čeká cca měsíc až vyprší lhůta a bude se jej moci ujmout nový „páníček.“
Představme si rozhovor mě – milovníka přirozeného životního stylu těchto zdomácnělých šelem a obecního standardního odpůrce koček.
ODPŮRCE:
"Město je nebezpečné.“
JÁ:
“Nebezpečné pro koho?“
ODPŮRCE si silně mne bradu a pak vyhrkne:
“Pro kočky.“
Položila jsem další otázku:
“A proč Vy žijete ve městě, když je to zde tak nebezpečné?“
ODPŮRCE (velmi pohoršeně):
“Tak tohle se Vám nepovedlo. Srovnávat obyčejné zvíře s člověkem vyspělého 21. století! Pche.“
ODPŮRCOVA povýšenost dosáhla v tomto momentě výšin. Vyslovil totiž druhý nejčastější argument proti kočkám:
“Kočky jsou nebezpečné! Přenáší nemoci.“
V tu chvíli mi bylo jasné, že jsme dosáhli záchytného bodu, nezbytného pro svižné pokračování našeho rozhovoru, totiž – Nepřítel byl právě pojmenován!
Snažila jsem se proto odpůrci přiblížit a pochopit ho. Řekla jsem:
“Dobře. Čeho konkrétně se bojíte?“
ODPŮRCE (zvyšuje hlas):
“No přece - co moje děti? Přece nechytí nějakou nemoc? Ty prašivé sviňské kočky jsou jich plné!“
Ač mi bylo do breku, pousmála jsem se.Vybavila se mi totiž scénka jako vystřižená z filmu o středověku, kdy byla obrovská množství koček mučena a upalována coby domnělé společnice čarodějnic.
Odpověděla jsem (trochu rázněji):
“A proto považujete za vhodné a nutné držet své potomky v bytě jako v dezinfekcí prosáklém inkubátoru, pryč z dosahu koček, psů..?“
Odpůrce (zachoval se klidně a určitým způsobem velkoryse):
“Říkejte si co chcete. Moje děti mají obě alergii na zvířecí srst, takže je držím od těchto domácích mazlíčků stranou z pádného důvodu.“
Polkla jsem slinu a nahodile si vzpomněla na své dětství, kdy jsem na dvorku ráda jedla dobroty, co měly slepice v korýtku.
Odpůrce ještě dodal:
“Ale ať si kdo chce chová kočku klidně doma.“
A mě došly síly a argumenty.
Před očima mi vyvstala kočka. Nebyla to ale šťastná lovkyně myší s vynikajícími smysly a pověstnou hbitostí. Nebyla to kamarádka, která doprovází holčičku kousek cesty do školy. Nebyla to krasavice, kterou vídáváš jak se prochází okolo obchůdku s květinami....
Byl to jen znuděný váleček, který sedí za oknem a tupě zírá ven, kde poletují ptáci a hmyz. Musí dostávat speciální krmivo Super X hyper2000, protože se velmi málo hýbe. Vlastně ani nezná, co to je běhat za listím, které po zemi roztančil vítr..
Byla to volba té kočky?
Je to nezbytný vývoj druhu?
Ne, to byla volba sobeckého člověka, který chce plyšového mazlíčka, vonícího parfémem.
Budiž ale člověku částečně k dobru, že se snaží kočce pobyt v uzavřeném prostoru zpříjemnit a proto nakupuje škrabadla a průlezky, aby se kočka neunudila k smrti.
Jsou to ale podle mě jen vyhozené peníze. Ta větev je umělá. Nejsou na ní žádné pachy savců ani trus ptáků, které by „četla“, není tam hmyz, kůra nevoní sluncem...
Souhrn –
Pevně věřím, že většina koček, které žijí poblíž lidských obydlí, nemají svého jednoho pánečka. Mají jich dozajista hned několik.
Ke každému chodí rády a dobrovolně, protože se tam cítí dobře. Jeden z těch pánečků s mícou občas zajede k veterináři, a také ji nechá vykastrovat protože astronomickou řadou se zvětšující počet koček na malinkém dvorku nemůže uživit...
A protože mají micky hned několik jmen - pro souseda Tlapka, pro jiného Majda, jsou to opravdové šlechtičny, mistryně převleků, záhadné, elegantní osobnosti..
A když se jim támhle nežije dobře – ODEJDOU.
Proto je mi jasné, proč některé kočky mizí.
Chtějí se mít jednopduše lépe.
A člověk, který nechápe tuto kočičí přirozenost, touhu po svobodě, a dokonce jim v ní brání.
Co to je za člověka?
Chce mít kočku u sebe doma, v pohodlí krajkových polštářů, kvůli strachu.
Ale je ten strach strachem o to krásné zvíře nebo o sebe samého?
Nakonec musím uvést, že mám zkušenosti s chovem různých druhů zvířat. Nemám bohužel dokonale nastudované předpisy ani neznám vyhlášky.
Moje řádky rozhodně nechtějí být výkřikem do prázdna či prázným lamentování, spíše chtějí podnítit k přemýšlení či diskuzi.
