„Přeju ti, aby ti to vyšlo,“ řekla mi kolegyně. Svěřila jsem se jí totiž, že se setkám s jedním mužem. A já se zamyslela – co lidé myslí tím obratem „vyjde to?“
Přiznám se, že když toto slovní spojení slyším, tvářím se jako kynuté těsto, na které jste se křivě podívali.
Ptám se - JAK vyjde? CO vyjde?
Pro mě totiž neexistuje cíl, do kterého chci muže, rsp. vztah dohnat.
Copak jsou mety - Rande, chození, bydlení, svatba, dítě, konec?
Dejte mi pokoj.
To působí hrůzostrašně.
Není totiž nic horšího než žena na lovu za potencionálním potentním manželem.
Říkáte, že to je lidská přirozenost, hlas přírody?
Dobře. Ale ženská se nesmí přetransformovat do řízené střely AIM-9 a chovat se jako zběsilé lůno netrpělivě čekající na sémě života. (Jednoduše řečeno - rozhoďnožka, která se záměrně bez ochrany vyspí s borečkem z diskotéky a nevadí ji, že ten krásnej chlap, do kterýho se zamilovala, zítra narukuje na Mírov, protože to je vlastně jedno - vždyť se o ni postará stát....)
Člověk je totiž tvor přemýšlivý a inteligentní a od primitivních zvířat se odlišuje tím, že dokáže v životě i jiné věci, než se rozmnožovat.
Já osobně k žádnému cíli nesměřuji.
Nemám v hlavě naivní scénář z pohádek, ve kterém dva lidé na sebe toužebně dívají do konce života a u toho zní romantický klavír a housle.
V životě se totiž všechno mění, něco zaniká, něco vzniká.
Z vyprávění vím, že manželství na celý život je opravdu výjimečný úkaz, podobný zjevení jasné supernovy na nebi.
Proto žiji teď a užívám si přítomnosti milého člověka a nic závratného nečekám.
Většina mých kamarádek je v partnerství nebo manželství nešťastná a neví, jak z toho ven.
Proč tedy směřovat někam, kde s velkou pravděpodobností pohádka za dva roky skončí?
Chci přijímat variabilitu života, poznávat lidi, přemýšlet, měnit názory, vytvářet nové věci, ne být jako většina mých známých vyfackována realitou po opadnutí zamilovanosti a jako tvůrčí práci mít jen uvaření oběda a vyžehlení plenek. Načež celý den se těšit na manžela jako na svatého Antoníčka a už u dveří ho svést historkou o Honzíčkovi, který se dnes třikrát pokakal a cítit se odstrčená, že můj muž zarytě mlčí a sotva se na mě podívá.
Jistota je tedy smrt.
Variabilita je život.
Možná si myslíte, že jsem plytká sobecká osoba bez srdce, která nevěří v lásku.
Je to možné.
Věřím ale v přátelství. Na kamaráda např. Nejsi naštvaný, když tráví víkend jinde než s tebou. V tomto vztahu je totiž svoboda a pohoda. Na nikoho si neděláš nárok.
S láskou totiž přichází závislost. Je to velký oheň, který ti může spálit tvou osobnost, tvé Já.
Protože srosteš s tím druhým a vaše srdce bijí jako jedno. Jeden pro druhého dýchá, berou si slova z úst, každá minuta v jeho přítomnosti je jako pobyt u jezera plného rozkvetlých leknínů.
Hmmm, to zní zatraceně dobře...
