Zamyšlení o tom, jakým způsobem večeříme. Jeho účelem je pozastavit se, podívat se do historie a hlavně sousto pořádně prožvýkat.
Večeře je perfektní příležitost pro setkání s obyvateli našeho bytu. (Záměrně jsem neužila slova „rodina“, protože dnešní doba nahrává nezávislosti.)
Byt většinou sdílíme s blízkým člověkem, výjimku tvoří soužití manželů, konkrétně v procesu rozvodu. Tehdy manželskou postel obývá samolibý pavouk křižák, který si myslí, že to saténové povlečení je tu pro něj. Manžel pracuje a někdy i spí v garáži (vyjde to nastejno-při obou činnostech je totiž randál) přičemž žena (ne každá) pláče krokodýlí slzy u maminky.
Dobře. Takže si představme situaci, kdy dva dospělí lidé, kteří se mají rádi (na pohlaví nezáleží) přijdou večer domů a mají hlad. Co se stane?
Jeden z nich obvykle něco přichystá a oba to napěchují do svých fyzických schránek coby stavební kámen života. (Někdy je stavebním kamenem života kus prasete. Hloupý člověk, kdo se pak diví, že se tomuto zdroji začíná podobat..)
...
Je ale otázka – jak večeříme?!
Většinou nechodím večer kolem oken a nezírám dovnitř abych viděla jak stolujeme, ale živě si to dokážu představit. Měli bychom jíst v pohodě, v klidu. Osoby, které jedí za poklusu, můžu označit leda slovem hovádka, protože jenom ta musí na pastvě popoběhnout, aby si utrhla lepší rostlinku.
...
Většina českých domácností večeří u televize. To není žádná novinka. Do svítících krabic místo do talíře zíráme už pěkných pár desítek let.
Někteří rýpalové by nyní určitě namítli, že večeřet ve víru zábavy je přece od starověku výsadou vyšších vrstev. Šlechta hodovala za tónů harfy, loutny či píšťaly!
Ano, ty nejbohatší vrstvy měly dokonce na to, aby si za nízký peníz najali pár bláznů, kteří by jim u večeře skotačili. (Podobnost s některým současným místem výkonu vaší práce je možná, ale zcela náhodná.)
Pokud tito kejklíři nebyli dost vtipní, šlechtic je mohl pro zlepšení zábavy nechat zapíchnout v turnaji.
...
Tak mi přijde, že jdeme stále ve stopách staro či středověku.
Ovšem s rozdílem, že osoby, které v současnosti nejen u večeře sledují hry, turnaje, sportovní zápasy či jinou zábavu, jsou označování jako „nízká konzumní třída.“
…
Nabízí se mi otázka: Byla šlechta vlastně primitivní, když místo moudrého klidu dávala velmi důrazně najevou svou prestiž jednoduchým stylem krácení volné chvíle, nebo dokonce pro zábavu prolévala krev?
Byla a je vrchní vrstva vlastně krutá?
Ať je to tak či onak – v současnosti se většina společnosti chová jako šlechta středověku – ve volném čase hltá nesmyslné ohavnosti typu – muž se dvěma hlavami už dokáže zazpívat kánon či jiné hlouposti, zatímco přemýšlení a diskuze náleží studentům univerzit či blíže nespecifikované skupince divných osob.
...
…
Je tedy večer.
Pokrm voní na stole. Ke stolu usedá více mužů a jedna žena ( jestli je to varianta „guláš pro zedníka“ nebo něco ostřejšího, nechám na vaší fantazii), nebo více žen a jeden muž (nedoporučuji, neboť by slepice kohouta uštěkaly) nebo klasická varianta – manželé..
Pár na chvíli vypne rádio nebo televizi.
Už neslyší hlučný vodopád informací.
Vnímají teď jen jeden druhého a tu krásnou vůni jídla.
Ukrajují sousto po soustu a vychutnávají si tu lahodnost.
Jeden z nich nabídne tomu druhému ještě jednu porci.
Když křupavé jídlo nandává, dotkne se omylem partnerovy ruky.
…
Pak stejně tak jako je odložen příbor, může být odloženo rozvodové řízení.
…
A z ložnice jde vidět stín.
To se z postele stěhuje pavouk křižák.
