Mám tři kamarády. Jeden je duchovní, druhý je technický a třetí je magor. Všechny tři mám ráda, jakoby to byli moji bratři. A ptám se sama sebe: Jakej bude můj chlap? Jaké vlastnosti u partnera uvítám nejvíce?
Duchovní (ale ne že by byl kněz), je borec, se kterým se dá mluvit o pozitivní energii, reinkarnaci, nebo třeba výkladu karet. S technickým rozeberu počítač do poslední součástky, zvažuji si rozšířit RAMku a naučím se stříhat video. A magor? Ten mi obohacuje život tím, že se mnou probírá rozpínavost vesmíru (teda spíš mě seznamuje s poznatky, které ví. Jsou to ovšem zase informace, přefiltrované přes kohosi, takže nelze s určitostí říci, že jsou to data pravdivá, protože všechno je relativní.)
Všechny tři kamarády mám ráda, jakoby to byli moji bratři. A ptám se sama sebe: Jakej bude můj chlap? Jaké vlastnosti u partnera uvítám nejvíce?
Jsem totiž, nevybíravě řečeno, trochu bordelář, kulantně řečeno – umělec, a tak domácí práce vykonávám jen nárazově, většinou v rozmaru. Raději než vařečku držím v ruce fotoaparát zatímco chodím po čtyřech v mechu a kapradí, místo cídění podlahy a nábytku leštěnkou natírám spolubydlícího kečupem a fotím jej v pozici čerstvě narozeného dítěte.
Tím se mi nabízí odpověď, že se ke mně nejvíce hodí takzvaný praktik, chlap co pořád něco kutí, umí vařit, leccos opravit. No jo, ale při takové představě se mi úsměv mění v rozpačitý úšklebek – co s takovým praktikem večer u vína? Budeme koukat na hokej a občas jednohlasně vypustíme, ..ehm, nějaké to přisprostlé slůvko, ležíce na gauči sytí po rettigovské večeři, kterou jsem předtím dvě hodiny plodila v kuchyni? Rázné ne.
Dobře. Tak zvolme jako cíl vizualizace muže, který mi bude v mých uměleckých záměrech vřele a koncentrovaně přizvukovat. No jo, ale pak si dokážu živě představit naši domácnost – oba nazí, ale oblečení ve fantaskní umělecké excitaci, hladoví, protože takovou obyčejnou věc jako nákup ani jeden z nás neřeší, složenky v dopisní schránce smutně visí už dva týdny a když se porouchá topení, můj drahý očekává, že opravu bravurně zvládnu sama a pro povzbuzení mi k tomu zahraje na kytaru.
Čili hrůza. Sice umělecká extáze, ale stroj životního rytmu se zadrhnutým soukolím.
Dobře. Tak mám dojem, že potřebuji něco mezi tím. Člověka, který mě dokáže správně motivovat a stimulovat nejen k vášnivé výměně názorů ve věcech filosofického či příbuzného rodu, ale svede mi pomoci i s ryze praktickou stránkou života, která mě neoslovuje, která je zkrátka kabát, co mi nesedí.
Za chvíli jdu do obchodu koupit toaletní papír.
Budu totiž dělat surrealistickou skulpturu.
