Les je prapůvodní, geniálně fungující organismus. Člověk si myslí, že se bez něj obejde, že jej nepotřebuje. Na co taky? Všechno lze vyrobit chemickou reakcí v továrně (v Číně) a zakoupit si v zábavním obchodním centru. Na co hloupý les?
Lesem dnes profrčíme na horském kole, přičemž z něj vidíme jen zelenou šmouhu a hlemýždi či slepýši nám na cestě překážejí, protože nás zpomalují na honbě za rekordem v počtu ujetých kilometrů.
Nebo si hrajeme na maratonské běžce a náš oblek, z materiálu vyvinutého vesmírným programem se speciálními vzduchovými tunýlky, se nám na prsou pyšně dme jako na prsou Emila Zátopka.
Přírodu ale nevnímáme, protože sledujeme měřič pulsu, kde bliká číslo 80. Máme radost, protože ukazuje ideální výkon pro rychlý úbytek naší tukové tkáně.
Zcela jsme tak zaměstnáni sami sebou a svou křečovitou snahou dosáhnout photoshopem vysoustruženého ideálu.
„Les?“ říká jedna z moderních žen, “to je místo, kde se dobře dýchá. Proto tam běhám. Ale štve mě pokud je mokro, to musím běžet tím špinavým blátem a moje nové speciální odpružené boty s lamelovou podrážkou X-Oops se zašpiní. Raději proto běhám ve fitku na běžeckém pásu. Je tam čisto.“
A já tu ženu nechápu. Její úzkostlivá snaha užívat hi-tech věci přehlušila její lidskost.
Ano, s postupem techniky se to dalo čekat.
Nebo v lese pořádáme hony na houby. S prvním paprskem slunce se v lese shlukují zástupy lidí, vyzbrojeny kapesními nožíky. Tyto řady připomínají shromáždění lidí, nahánějící zajíce na mysliveckém honu.
Houbař ovšem tvor společenský není, a tak na každého jiného smaženice chtivého člověka pohlíží jako šerif na padoucha.
Boj začal.
Kdo dřív přijde, ten dřív smaží.
Pouze k tomu nám slouží les.
(Á propos – podle mého názoru Češi holdují houbaření proto, že je to k jídlu a je to zadarmo!)
Které dítě si dnes dřepne a pozoruje v lese mravence? Skoro žádné. Protože z animovaných filmů je zvyklé, že mravenec mluví, každou vteřinu nahodí jinou grimasu a hlavně – nosí džíny.
Tenhle opravdovej mravenec není dost akční a vtipnej a proto nudí.
Děti na návštěvě zoo už proto nevydrží jít od jedné expozice dvacet metrů k druhé jen tak.
Ano, je to nemyslitelné.
„Jak bychom tak dlouhou dobu, my, rodiče, děti zabavili?“, slyším ze všech stran.
Dnešní děti nezajímá, že jdete přírodou.
Naštěstí jsou mezi expozicemi trampolíny, průlezky, občerstvení…
A jak já říkám – „lunapark dnešní doby“ tak jede naplno a děti jsou čím dál rychlejší. (Mimochodem – nedávno mě zarazilo, když jsem v lékárně uviděla dětský koutek. Za mnou vešla do prodejny matka s dvěma dětmi. Ty rychlostí blesku přiběhly ke stolečku a zuřivě čmáraly připravenými fixy po papírech, jakoby se závodilo na čas.
A já hleděla s pusou otevřenou úžasem.
Cožpak děti nevydrží dvacet vteřin, než si maminka vyzvedne lék, bez hraček???
Kde to žijeme?
V jakém rychlíku to jedeme?
Kam míříme?
Já mezi tyto lidi nepatřím. Vím, kde mám kořeny.
Sednu si do mechu (nebo omylem do mraveniště,) pozoruju strakapouda jak mlátí hlavou do stromu a vím, že toto starodávné pouto s lesem je silnější a pulzuje větší zábavou, která jde do hloubky a zalívá mou duši vděčností a pokorou, na rozdíl od neonově se třpytícího kolotoče v shopping centru.
Les je blízko mému srdci.
Tam chodím odpočívat, protože v těchto místech mě zřetelně objímá Matka zem.
Někteří lidé v roce 2034 už nebudou vědět svůj původ. Jejich duše nebude zářit sluncem, nýbrž LED diodami a jejich srdce bude mikroprocesor.
Já zůstanu člověkem, který je součástí přírody.
