Městská doprava na druhém konci světa

O cestování už bylo napsáno mnoho stránek. Můžeme říci, že se přemísťování z místa na místo stalo součástí našich životů. V největším městě Austrálie Sydney je nejsnadnějším způsobem přepravy autobus. Je tu však mnoho překvapení, která na člověka neznajícího prostředí čekají.

O tom se můžeme přesvědčit v příběhu o Adamovi, jenž se nedávno z cest od protinožců vrátil. V Sydney strávil celý měsíc. Ubytování měl zajištěné na okraji města, takže pokud chtěl vidět zajímavější části, musel právě autobusem. Velké cestování jej čekalo hned druhý den po příletu, to se chystal na první výlet do centra.

Ráno se vzbudil, posnídal a hurá na autobus. Ještě na recepci se zeptal, jakým číslem se dostane na místo určení. Zde mu řekli, že je to autobus, který bude mít napsáno City a začíná číslem 37. Adamovi tak nic nebránilo v zahájení cesty. Zastávka byla jen pět minut pěšky, takže vše doslova ideální.

Adam opravdu po pěti minutách došel na zastávku. Sedl si na lavečku a čekal. Nikdo tu nebyl, jen on sám. Zkoušel se zadívat do jízdního řádu, ale moc se v něm nevyznal, proto si říkal, že raději počká. Za dvě minuty se přiřítil první autobus. Adam vstal s očekáváním, že nastoupí do autobusu, který jej vezme na místo určení. Ovšem chyba lávky. Řidič projel, aniž by Adamovu přítomnost jakkoli zaregistroval.

„Dobrá“, řekl si v duchu Adam. Třeba spoj zajížděl do depa, nebo tady nezastavuje. Proto zůstal v klidu a čekal dále. Začal však trochu nervóznět, když se situace opakovala každých pět minut. „To přece není možné, na tom něco musí být, že tu nic nezastavuje“, znovu přemítal myšlenky v hlavě. Rád by se v tu chvíli někoho zeptal, jenže nikdo v nejbližší přítomnosti právě nebyl. Rozhodl tak, že se vrátí zpátky do hotelu a ještě si vše ověří. Jakmile vyrazil směrem zpět, všiml si postaršího pána sportovní postavy, který se blížil k zastávce. Pro Adama doslova spása.

„Hello, could I have information?“ zeptal se Adam pána. „Yes, sure“, odpověděl pán a začala konverzace. Adam se tak bez váhání zeptal na to, co chtěl vědět. Jak to, že autobusy na této zastávce nezastavují.

„The Buses are stopping here“, odpověděl Adamovi pán a ukázal na velkou ceduli, která se na oba usmívala. Tady bylo napsáno, že je nutné dát signál řidiči, jinak nezastaví. Adam si toho nějak nevšiml.  Výborně. Na dalšího řidiče v pořadí tak Adam zamával a ten bez problémů zastavil.

Adam nastoupil, slušně pozdravil, orazil si lístek a sedl si. Konečně tak začala cesta nabírat pozitivnější nádech. Onen den byl však nějak zakletý. Adam si myslel, že jede do centra. Bohužel nejel. Autobus totiž po pěti minutách jízdy přijel na druhý konec měst, kde mimo malé boudy, přístavu a pár domů, vůbec nic nebylo.

Opět měl Adam tušení, že asi něco neprovedl správně. Tušení bylo zcela opodstatněné. Autobus totiž nejel do centra, ale z centra. Takže si jednoduše spletl strany. Nějak si v tom zmatku neuvědomil, že se v Austrálii jezdí po levé straně. Adam se snažil neztratit duchapřítomnost a všiml si, že se na cestu připravuje další autobus. Neváhal ani vteřinu a nastoupil do něj. Úplně se zapomněl zeptat, jestli jede do centra. Předpokládal však, že jiným směrem snad ani jet nemůže.

Vše vypadalo velice nadějně. Autobus mířil směr mrakodrapy a Harbour Bridge. Jenže před centrem odbočil a mířil mimo.  Adam si říkal, že by mohl vystoupit na nejbližší zastávce a kousek již dojde. Vstal a postavil se ke dveřím. Jenže autobus pokračoval dále.

„Opět nějaká zrada?“ zeptal se v mysli Adam. Šel tak k řidičce s vysvětlením, že potřebuje vystoupit. „Signal driver“, odpověděla žena za volantem a ukazovala Adamovi na tlačítko, které musí zmáčknout. Opět to bláznivé znamení. Tentokrát elektronické.

Adam vystoupil, neměl ovšem páru, kde je. Na centrum to očividně nevypadalo. Po chvilce váhání rozhodl, že se porozhlédne a pak uvidí. Prošel tak parkem, kde se rozprostírala nádherná flóra. Vzal foťák a začal vytvářet vzpomínky na první den. Tak dlouho, vědomě bloudil parkem. Krásně plynul čas. Jak byl okouzlen přírodou, úplně zapomněl, kam chtěl vlastně jet. Ztratil doslova pojem o čase.

Už se začalo pomalu stmívat, když si Adam uvědomil, že je třeba vrátit se zpět. Toho dne mu bylo úplně jedno, že se nedostal tam, kam chtěl. Viděl nádherný park, jenž by třeba jinak neuviděl.  Byl však natolik obeznámen s městskou dopravou v Sydney, že návrat se mu povedl raz dva. Když se pak vrátil na místo, kde začal, jen se usmál a s dobrou náladou šel zpět do hotelu. Večer už jen brouzdal v mapě a zjišťoval, na jakém krásném místě se toho dne objevil. Do centra se pak dostal hned druhý den.