Zima

A je tu zase. Zima - tedy zimní období. A mělo by být se vším všudy: se sněhem i s náledím. V souvislosti s tímto ročním obdobím vždy ve mě zima jako první vyvolá hlášky cestářů, jak jsou na zimu připraveni. A jen přijde první kalamita jsou zimou zaskočeni.  V minulém týdnu nám zima předvedla jak vypadá náledí. Dobrá - první avízovaný zádrhel letošní zimy. Cestáři nebyli zaskočeni. A co sníh?

Jsem zvědavá, až napadne. Sice nějaká ta vločka se už snesla, ale kde nic, tu nic. Stále čekám, kdy se z nebe snese ta bílá nadílka. Ne, že bych po ní prahla. Tedy, upřímně, po bílé ladovské zimě ano. Ale po tom, co se zimou v našich zeměpisných šířkách a zejména v údolích a v městech zve, po tom se mi nestýská. Ba co víc - tu zimu nemusím. Bojím se za volant, bojím se chodit po zmrazcích, nelíbí se mi břečka na chodnících, nesnáším mokré chodby v budovách a kamínky štěrku pomalu až v bytě. Jo, a ještě nemusím mít ucourané nohavice kalhot. Ale přesto dychtivě už od Martina vyhlížím první vločky a těším se na první sněhovou peřinu. Úsměv na rtech mi pak vždy vyvolají špunti na bobech, kteří bobují pak už na blátě a první miniaturní sněhuláci, kteří jsou více od bláta než od sněhu, ale jsou. Pobaveně si čtu nápisy na zasněžených sklech aut a vůbec, nejhezčí je jít první v té sněhové nadílce a zanechat v ní první stopy. A když potom na bílou sněhovou nadílku zasvítí sluníčko, je úplně jedno, že mrzne až praští. Svět je taky hezký, jiný než na jaře nebo v létě nebo na podzim. Je bílý, je stříbrný, je neopakovatelný.

Tak zimo, už se těším jak se letos předvedeš a jaké tvé podoby si zvěčním.