Když vaří chlap

Tak dneska to nebude o vyhlášených šéfkuchařích, ale o chlapech a vaření všeobecně.

Začnu vzpomínkami.

Nepamatuji se, že by některý z mých dědů, kdy stál u plotny. Pravda, ten jeden zemřel, když mi bylo asi 14 let, ale druhého jsem ještě před 12cti lety měla. Vařily babičky. A obě dvě velmi dobře.

Když jsme byly se sestrou malé a mamka musela o víkendu do práce - vařil taťka. No, vařil? Kam moje paměť sahá měli jsme stále to stejné: brambory nebo bramborovou kaši a sekanou nebo karbanátky. Ale dá se říci, že vařil nebo, že se o nás a o sebe postaral, co se hladu týče.

To pravé kulinářské přišlo později.

Pozvolna pronikal do tajů kuchyně a vždy musel vyzkoušet nějakou specialitu. Když taťka vařil, věděly jsme se sestrou, že nás nemine nádobí a vždy jsme se děsily, kolik nádobí dokázal použít. Pak už jsme začínaly v kuchyni pomáhat my a tak se taťka dostával k plotně jen zřídka. Jeho výsadou je třeba bramborový salát (lepší nikdo neumí a všichni z příbuzenstva se na něj těší) nebo alternativa: fazolový salát s velkými nakládanými fazolemi. Samozřejmě vyzkoušel i různé jiné saláty, ale třeba i kuře v jogurtu, nebo recept z fazolí a s uzeným - název jsem zapomněla. Chuťově jedinečné je taťkovo Azu po tatarsku a koneckonců každý guláš, který udělá.

Zdokonaloval se ve vaření pozvolna, když byl dlouho doma a mamka ještě chodila do práce a vlastně se učí stále. Od doby, co má mamka zdravotní problémy je šéfem kuchyně vesměs taťka a mamka se stala odborným poradcem. A že mamka je stále vyhlášenou kuchařkou. Tak se taťka na "stará kolena "naučil i štrůdl.

Takže jak je vidno, okolnosti taťku donutily vařit. S nádobím pomáhá stále a nevidí na tom nic divného.

      No, toho mého okolnosti vařit nenutí. Nemá potřebu. A po pravdě ani se k plotně vůbec nehrne. A když  tak jen když "ho honí mlsná". A abych mu nekřivdila vyjímkou je grilování na chalupě anebo bramborák. Ten ovšem udělá tak 3x do roka.

Zavolal mi v týdnu do práce, když už bylo po dávno po pracovní době, jestli už jsem na nákupu.

"Ne teď jsem vypnula počítač a odcházím z práce"

"Tak prosím tě kup Hovězí konzervu. A máme cibuli?"

"Máme."

"A máme česnek?"

"Taky máme."

"A nezbyla ti od Vánoc Moravanka?"

"Dokonce dvě."

"No tak vem tu konzervu a pečivo. To už taky došlo."

"Ty jako budeš vařit večeři, jo?

"No, našel jsem recept."

Krom jiného jsem přinesla s nákupem i tu konzervu a pečivo.

"Hele..." ukazoval mi vytištěný recept.

"Hmmm, to nemusí být špatné, tak to uděláš?"

"Já myslel, že to uděláš ty?"

"A já zase, že ty..." uklízela jsem nákup a vyndala jsem mu tu cibuli, česnek a Moravanku na stůl.

Odešla jsem si pustit konec Prostřeno. Nevadí, aspoň se jednou podívám na zprávy.

Jelení skok na topince měl něco do sebe, ale představovala bych si ho jako pohoštění k pivu - vínu.

Dojedli jsme.

Na kuchyňské lince zbyly šlupky od česneku a cibule, sklenice od Moravanky, prázdná plechovka od Hovězího masa a spálené topinky. Představení v kuchyni skončilo odchodem od stolu.

Měla jsem na jazyku:

"A kdo to tu uklidí?"

Ale bylo mi jasné, že by se mi stejně jako v případě bramboráků dostalo odpovědi:

"Kdo vaří nemeje nádobí."

Asi jsem fakt divná!

Vařím skoro denně a nádobí taky myji sama - tedy to, co se nedá umýt v myčce. V opačném případě totiž tohle blbé chlapské pravidlo neplatí. Já jsem ho nezavedla. Já jen léta slýchám tuhle debilní hlášku.

Tak tentokráte nevyměknu. Tentokráte to neuklidím.

Tak schválně jak dlouho jsem vydržela?

 P.S. Šlupky a prázdná konzerva druhý den po mém příchodu z práce na lince už nebyly...Jinak se nic nezměnilo.