Jak to vnímám já: Za našich mladejch let

Čas od času si přečtu o tom, jak dnešní děti neprožívají dětství podle představ jejich rodičů, jak moc času tráví u počítačů a s mobilem v ruce...

... často slýchám, že dnešní děti jsou jiné.

Jsou!

Stejně tak jako my jsme byly jiné děti pro generace našich babiček.  Ty si nehrály. Ani to neuměly. A navíc na to ani nebyl čas. Zeptala jsem se na prahu dospívání mé tehdy osmdesátileté babičky, jak prožívala dětství, s čím si hrála, jestli měla nějakou panenku.

Usmála se a řekla mi, že na hraní nebyl čas, že musel pomáhat na poli a panenku, že měla živou, že se ještě jako holka spolu s maminkou starala o svojí maličkou neteř čili dceru od sestry, která zemřela. A hrát si? Jedině tak na schovávanou, když pásly dobytek... 

Pro tuhle babičku bylo naše dětství  zcela nepochopitelné. Neb jsme neměly na starost ani krávy, ani štípání dříví, ani jsme nemusely ve stodole cepem mlátit obilí a dokonce jsme nepomáhaly ani na poli. Měly jsme jen samé vymoženosti a panelák - to panečku byla vymoženost: teplá voda skoro každý den (protože byly dny kdy teplá netekla) a teplo taky bylo bez našeho přičinění...Podle ní jsme byly se sestrou velké fajnovky, když jsme se ošklíbaly nad tím, že nekupuje skládaný (hnusný tvrdý) toaletní papír, ale má v kadibudce naštříhané noviny. Připadaly jsme si u babičky jak někde v pravěku. Žádná tekoucí voda, žádná koupelna, žádné splachovací WC.

Když jsme u babičky trávily prázdniny musely jsme jí pomáhat s nákupem a třeba i nosit vodu ze studny. Počítače a mobily nebyly, televize hrála jen černobíle a zrnila jak blázen a tak jsme se musely nějak zabavit. Třeba tak, že nám babička od švadleny přinesla ostřižky a my jsme šily na panenky (o Barbínkách jsme ještě ani tucha neměly). I tak nás babička spíše zapojovala do praktických věcí. Umět udělat třísky (to jsme fakt v paneláku bezpodmínečně potřebovaly umět!) vyprat prádlo na valše (o automatické jsme mohly tehdy jen snít a doteť při vzpomínce cítím sedřené klouby) a umět vyválet  a nakrájet nudle (tak tuhle zkušennost oceňuji stále). Přesto se babičce nelíbilo jaké prožíváme dětství. Nelíbilo se jí, že máme kamarádky, s kterými se navštěvujeme, že chodíme do kroužků, že máme moc hraček, že to jsou vyhozené peníze za nic. A to když si vzpomenu na tu hrstičku hraček a jedinného plyšáka, co jsem kdy měla, nevím, co by moje babička říkala na hračkářství dnešních dětí. A navíc jsme se ségrou vše měly napůl - kočárek pro panenky (panenku jsme tedy každá měla svojí, ale ty bitky o kočárek!) i o kolo jsme se měly dělit...

Dnešní děti mají nač si vzpomenou. Mobil mají už v první třídě, s počítačem to umí už ve školce a zájmy a záliby mají úplně jiné, než mívali jejich rodiče nebo prarodiče. My hrávaly v družině Člověče nezlob se a Kloboučku hop nebo Blechy - dneska v družinách hrají děti hry na počítači. Přijdou domu a přes Skype se spojí a hrají dál. Občas vyběhnou ven, projedou se na kole, zajdou do kina na nějaký 3D film a zase skončí u počítače. Čím jsou starší - tím méně na se něco ptají. Co neví - to si zjistí na počítači. Ví jak si na to zajít! Informace nezískávají běháním do knihovny a půjčováním si knih, ale co neví hravě zjistí. Umí si poradit. Zvládnou spoustu věcí zařídit, ale někdy máte pocit, že  máte doma návštěvníka z jiné planety. Musíte se ujistit, že vás vaše dítko i přes sluchátka vnímá a ještě lépe, nechat ho zopakovat to, co jste mu právě sdělili. Protože v mžiku skočí do toho svého světa plného virtuálních her.

Dnešní děti jsou jiné a až sami budou mít děti budou jim taky tvrdit, že jejich dětství bylo jiné...

Ať tak nebo tak, stále si budou mít děti s čím hrát a budou mít kde hrát. Jen možná ty hry budou pro nás tak nějak nepochopitelné...

Vzpomínky na dětství si ale každý z nás uchovává jako cenný poklad.