Jak to vnímám já. Moje dítě?

Nosíte ho pod srdcem a mluvíte na něj ještě než spatří světlo světa, pak ho láskyplně ukládáte do postýlky, foukáte bebíčka a máte radost z toho jaké dělá pokroky…

…a pak se stane, že nějaký úřad rozhodne, že ho nesmíte vychovávat. Protože…

...a důvody budou různé. To mě napadne, vždy když čtu články o dětech paní Evy Michálkové, v tu chvíli se celá obsypu. Čím víc o téhle kauze čtu, tím víc bych se bála v dnešní době přivést na svět dítě, aby mi ho někdo nesebral a nesnažil se ho vychovat po svém.

Čím více mám informací, tím podivnější mi připadají všechny ty nucené pěstounské péče. Napřed pod záminkou zrušení kojeneckých ústavů a dětských domovů vyškolíme profesionální pěstouny na dobu přechodnou. A co bude až zaniknou kojenecké ústavy a „dojdou“ děti vhodné pro dobu pěstounskou na dobu přechodnou? Budeme mít zástup profesionálních pěstounů bez práce anebo jim raději nějaké děti seženeme? Zaměříme se na rodiny cizinců? Nebo rovnou na sociálně slabší rodiny? Takhle nějak mi to přijde. A bude stačit maličkost: plačící dítě v paneláku a hned vidina týrání. Živé dítě samá modřina a hned vyhodnoceno jako týrání, ustrašené dítě bude taky týrané. Fakt z toho začínám mít pupínky!

Když čtu, co se děje v Norsku, Velké Británii ale i ve Francii děsím se toho, co může za pár let následovat u nás.

Ano, i za mého dětství byly děti svěřovány do péče jiných osob, povětšinou příbuzných. Mám pocit, že za dob mého mládí to možná ani nebylo placené. Vždy se to dělalo pro blaho dětí. Pamatuji ze svého dětství děti osvojené i děti v pěstounské péči, vždy byly do rodin přijímány jako děti, které ta rodina nemohla mít nebo jako děti příbuzných, kteří přišli o rodiče a tak by tomu mělo být podle mého i nadále. Ano, byly tu adopce nebo pěstounské péče, ale nikdy se pěstounství nenabízelo jako práce. A už vůbec se mi nelíbí institut pěstounství na dobu přechodnou. Když už dítě má jít do rodiny, tak podle mě nastálo...

A když už profesionální pěstouni, tak ti by tu by podle mého názoru měli být k dispozici místo institutu dětského domova nebo kojeneckého ústavu pouze na dobu nezbytně nutnou, než se o dítě budou moci postarat rodiče nebo rodina. K pěstounům by se takové dítě mělo dostat na dobu přechodnou a od nich jen zase zpět do své rodiny - takto já chápu institut přechodné pěstounské péče.

Podle mého názoru, když někdo chce být pěstounem a starat se o "cizí dítě" musí to tak cítit, musí tak být nastavený, že to bere jako poslání nebo že si tím splní sen (další dítě do rodiny). Ale v žádném případě jako ženská nesouhlasím a rozum mi to jako ženské nebere, že bych se starala ( byť za peníze) o dítě na přechodnou dobu a pak ho předala jinému pěstounovi na dobu přechodnou a ten zase jinému...  Co to udělá s psychikou dítěte, když se mnou by to pořádně zamávalo, radši ani nedomýšlím.

Nemohu si odpustit názor, že kdyby v budoucím čase dítě přišlo o rodiče, příbuzní ho ani do péče nedostanou, protože nebudou proškolení profesionální pěstouni. V lepším případě ho dostanou až po uplynutí doby jednoleté pěstounské péče na dobu přechodnou u profesionálních pěstounů, kdy dostanou na frak jak rodinné vazby, tak i kontakty s příbuznými. A tohle zpřetrhání vztahů by mělo být v zájmu dítěte? 

Pokládám si  nyní stále častěji otázku komu bude za několik let v naší zemi patřit sirotek? Rodině nebo státu?