Jak to vnímám já: Byl tu květen a já si připadala jako kretén!

No, prej je máj lásky čas? Tak pro mě ten letošní nebyl! Těšila jsem se od jara, jak budu oblíznutá pod rozkvetlým stromem a ejhle vše bylo jinak než jsem očekávala...

...asi právě proto, že jsem od života něco očekávala.

Něco jako nějaké zadostiučinění, páč jsem nic nehrála a na nic jsem si nehrála a když jsem něco dělala, tak naplno...

Když jsem měla radost, neskákala jsem do nebe, ale byla jsem spokojená a okolí jsem sdělovala, že mám radost třeba i z toho, že jsem zaparkovala do vodorovné řady, že se mi povedlo něco uvařit nebo udělat podle návodu, že někdo přečetl můj článek, že mi rozkvetly všechny orchidee nebo že jabloně, které jsem předloni zasadila, že mají jablíčka...

Když jsem měla zlost nedusila jsem jí v sobě, ale projevila jsem se: bouchla jsem dveřmi nebo dostala slovní průjem. 

Když mě něco dojalo, brečela jsem.  Když mě něco bylo líto, taky jsem brečela.

Když mě něco pobavilo, smála jsem se (víte jak se pozná úspěšný muž? Prý podle velikosti...

....úsměvu své ženy!)  ...Nic jsem nešidila...Ve své naivitě jsem si myslela, že dělám vše správně...

Co správně?

Já vždy žila jen pro druhé a nikdy ne pro sebe. Já byla až na tom posledním místě, partner a dítě měli přednost a já kmitala a lítala jak beruška aby nijak nestrádaly...

 Už moje babička říkávala, že mám zlaté srdíčko. Tak milá babičko, to moje zlaté srdíčko dostalo pěkně na frak. Do dnešní doby se někdo tak hodný jako já snad ani nehodí.  Jsem tak hodná, až jsem hloupá!

Jo jo,  taky jsem slýchávala, že matka Tereza už tu byla...

Věnovala jsem svojí lásku a péči partnerovi a jeho dítku, kterému jsem vlastně matkou. Ať mi někdo zkusí říci, že macechou a já ho poženu, no až tam! Když dítěti více jak devět let dáváte všechnu lásku, radujete se z jeho úspěchů a pomáháte mu překonávat neúspěchy, sedíte u něho, když je nemocné, pofoukáte mu každou bolest na těle i na duši a máte pocit, že za něj budete i dýchat...stáváte se matkou, i když jste to dítko pod srdcem nenosila...

A ejhle - tu máš čerte kopáč!

Nebo čiň čertu dobře a peklem se ti odmění...

Jsem matka. Nejsem macecha. Matkou zůstanu do konce života. I když už se "svým" dítětem nebudu denně v osobním kontaktu...

Bolí to!

Strašně moc to bolí...

Bolí to k zbláznění. Peru se s tím jak se dá a každá maličkost, která se mi vrátí ve vzpomínkách mi vžene slzy do očí...

Prý čas vše zhojí.

Nevěřím tomu.

Rozchod  s partnerem časem přebolí, jen co se vyrovnám s tím, že jsem fakticky byla jen chůvou  a hospodyní, ale nikdy ne pro něho partnerkou.  A to jsem se dozvěděla až při rozchodu???

Co ovšem nikdy nepřebolí je, že jsem kus svého srdce dala  partnerovi a druhý kus dítěti. Že to dítě miluji jako každá máma o tom není pochyb, ačkoliv můj obraz je nyní záměrně hodně znegativizován.

Neporodila jsem syna, ale stala jsem se jeho matkou, ať se to bývalému partnerovi líbí nebo ne. A tak vím, jak moc silné je mateřské pouto.

Teprve teď chápu svojí maminku.

Teprve nyní rozumím všemu, co kdy říkala o nás o dětech...Teprve nyní rozumím každému jejímu strachu a bolesti, když nám něco bylo, když jsme se vzdálily, když jsme prožívaly nějaké osobní karamboly. 

Vždy tu maminka byla. Pomohla, poradila, pohladila, ale i pokáŕala - zkrátka tak, jak to mámy dělají. A to bez ohledu na to, že nám už dávno nebylo ani deset, ani dvacet ani třicet let...

Maminky jsou maminkami na celý život. 

Maminky prý jsou jako knoflíky, co drží rodinu pohromadě.O té mé to platí. Já se snažila být stejně dobrou mámou, ale jen moje snaha byla marná. Na vztah musí být dva.

Jsem ráda, že v této pro mě tak těžké chvíli, mám v té své mamince stále oporu a že mi pomáhá jít v životě dál a netrápit se věcmi, které už nemůžu změnit...