Z pěny zrozená

Pobřeží poseté drobnými oblázky je tiché, moře se vlní téměř neznatelně a slunce pomalu a tiše klesá k západu. Maluji, dívám se do namodralé vody, možná je nazelenalá stínem řas a maluji dívku Cortigianu, vycházející v nepozorovatelném pohybu z vodní hladiny na břeh. Je nahá, je krásná, všechny dívky jejího věku a povolání jsou krásné. A Cortigiana je šťastná, neboť patří  k těm dívkám, jejichž příběhy vždycky končí šťastně.

Jsem do ní zamilován. Každý den, jsem do ní v tuto večerní hodinu zamilován. Do jejích nohou čeřících jemný písek, to mi připomíná, že budu muset opět navštívit svého urologa, její sladce snědá pleť je posetá tisíci bublinkami kyslíku a milostný tvar jejího těla vábí, vábí k napití vína perlícího chladem sklepů vinic v okolí Perpignanu. Přichází noc, a Cortigiana, tak jako Venuše vystupuje z mořských vln, aby mne omráčila pohledem na svoje dokonalé tělo, vytesané mnoha sochařskými mistry. Přichází ke mně, otírá si svoji ledovou tvář o moji a pak se  mi ztrácí hustém lese rostoucím na úpatí Olympu. Stojím tu každou noc a čekám na polibek znamenající věčnost a nekonečno slasti z doteku růžového mramoru. Ještě chvíli se dívám za jejím stínem mizejícím v modrém písku. Až dlouho do noci pak maluji ve světle hvězd vzpomínku na slepý pohled kamene.

Plachetnice v přístavních vodách toho malého hnízda nedaleko Marseille jsou stejně vzácné jako tramvaje v pražských ulicích a přesto, nebo právě proto, je možné spatřit Cortigianu kráčející Pařížskou třídou k Vltavě s větší pravděpodobností, než ji uvidět jak sluncem zahřívá modře a růžově žilkované, do nejjemnějších detailů cizelované tělo. Proto se od brzkého poledne již zdržuji v blízkosti Příkop a Národní třídy a lákám štěstěnu. Přichází náhle a stejně i mizí. Ještě nikdy se mi nepodařilo ji zahlédnout.

Odpoledne počítám kapky deště, pak napínám plátno do rámu a sním o ránu vstupujícím nezahalené do mého vědomí. Stojím na skále, kde zrozená z pěny, vystupuje Cortigiana, z moře na zem. Každý den, až pozdě k noci, když slunce již padá za obzor, opakuje se ta chvíle znovu. Chvatně se dávám do práce, naznačuji kresbu a rozvržení obrazu, sotva však stačím jen naznačit barevný tón a zachytit křivku ramene, nastává noc. Každou noc umírám na břehu pod Afrodíditnou skálou, peru štětce ve slané vodě Středozemního moře a začínám snít o příštím ránu.

Stojan se skácel, sůl rozleptala barvy, brodím se kamenitou pláží a hledám černý kámen se zkamenělým rybím okem. Už jsem ho měl jednou v ruce a hledal v jeho slzách návod na štěstí. Nenaznačilo mi nic a když jsem neopatrně klopýtl oko se roztříštilo.  Někde však musí být oko druhé. Musí.

S Cortigianou přichází jaro a všechno kolem ní se prosvětluje a oživuje, s ní přichází i láska. Krásné slovo, rád ho poslouchám, rád ho píšu, ale nerad o něm mluvím. Láska je jako tulipán, rozkvete, začneš ho hýčkat a květ se v rukách rozpadne. Raději mám květy podzimu. S nimi rozkvétají i hroby a hřbitovy a mezi mrtvými nepozorovaně rozkvete láska.  Možná ta dávno zapomenutá, možná ta co teprve rozkvete s těmi květy podzimních večerů.

Klapot střevíčků v tiché pozdní hodině již opuštěné ulice, ulice rozsvícené světly reklam a přebytečných poutačů. Až vysoko pod střechou, otevřeným oknem zastřeným bohatou záclonou, proniká do ulice smích a hudba. Kdosi hraje na klavír a ženský hlas se třepí v matném světle noci. Zastavuji se a zvědavě pohlížím tam nahoru a cosi tajemného v tom hlase zpomaluje můj krok a pak to vím. Je hodina mezi nocí a jitrem a Cortigiana rozdává poslední zlomky svého mramorového srdce.

Mám zůstat stát a čekat? Mám jít dál? Rozhodl jsem se vejít. Dům a schodiště jakých je v městě tisíce, snad ještě víc a všechna jsou stejná. Byl tam výtah? Nehledám ho. Schod po schodu  jdu ty čtyři patra, až stojím před dveřmi za nimiž je slyšet klavír. Vejdu bez zaklepání, bez povšimnutí. Kolem klavíru malá společnost mužů, uprostřed Cortigiana. Hraje a zpívá píseň jíž jsem dosud nikdy neslyšel, ale podle slov, která jsem zachytil, to byla píseň řecká.

Sněhově bílé ruce Cortigiany se proplétají mezi klávesami a uhýbají rozlícenému škorpionu, kterého dráždí porodnickými kleštěmi jeden z pánů. Noc již bledne a den se zatím ještě téměř neznatelně rozvíjí v šedivém ránu. Pánové se co chvíli dívají po hodinách a dohadují se, jestli škorpion stihne Cortigianu bodnout dřív než do záclon pokoje vstoupí jitřní svit a dáma vstane od klavíru a pošle je domů. Škorpion se již zdá být unavený, klopýtá a padá přes černé klávesy. Cortigiana se nad ním smiluje, podává mu dlaň do níž se škorpion vděčně schoulí, dlaň se pomalu zavírá, pánové odcházejí, jen lehké cuknutí ruky prozrazuje, že vděčný štír bodl a přinesl tak krásce spánek. Afroditina skála se zachvěla, vítr pohnul zemí,  Cortigiana padla do písku, její tělo se pokrylo tisíci prasklinami a odliv ji vtahoval do přítmí podmořských skal.    Zčeřené moře se rozbíjelo o skálu a pěnilo ticho, aby střežilo spánek panny. Příliv a odliv. Vzestup a pád. Zrození a smrt.

S přílivem stojím, tak jak každý den, na břehu a dívám se ke skále. Měl bych postavit stojan a připravit štětce a také barvy. Nemohu, dosud neznámý tísnivý pocit u srdce mi říká, že nemohu. Pak vidím jak od skaliska před sebou voda hrne bílé, v ranním slunci zářící tělo z růžového mramoru. Jdu blíž a ještě, je to Cortigiana. V prasklinách jejího ještě včera žádoucího těla se již uchytili drobní mořští tvorové, částečky písku i řas a z jejího pohlaví, jež spálilo nejednu duši, vylézá jakýsi korýš. Mramor, narušený slanou vodou se pod tíhou žáru slunce  rozpadá a mění v mramorový prach.

Schody vedoucí z ulice na kamenné nábřeží Vltavy jsou kluzké rozšlapanými tělíčky žab, mloků a ještěrek, padá i drobný déšť a Vltava tiše rozpráví… o čem? To ví jen ona. Přidržuji se zábradlí abych neuklouzl a pak vidím, že po okraji schodů až u samé stěny, teče proud těch kteří neskončili pod botami chodců, kteří sem z nějakého důvodu zavítali. Dívám se dolů po vodě, na z hladiny vystřelující světla mostů. Rozhlížím se po rozsvíceném městě do zářících oken a přemítám za kterým oknem asi Cortigiana hraje na klavír svoji píseň, nebo za kterým stolkem kavárny sedí obklopena muži a nebo se směje v některém  z nočních barů. Procházím se po nábřeží, malý růžový kamínek upoutá moji pozornost, vezmu ho do ruky, prohlížím, připomíná mi známý kousek růžového mramoru. Co s ním? Házím ho do vody a s tichým plesknutím kamínku o hladinu, odcházím. Cortigiana je nesmrtelná. Ráno umírá a s večerem se znovu rodí. Tak to bylo a bude i dál.

 

 

Autor: Stanislav Vávra | pátek 19.8.2011 18:24 | karma článku: 7,32 | přečteno: 706x
  • Další články autora

Stanislav Vávra

Tváře neexistují

Místnost velikosti asi třikrát dva metry, nízký strop, zdi holé,pomazané jakousi načervenalou hlínou. Uprostřed nevelký stůl připomínající toaletní stolek jaký mívali moji rodiče vedle manželské postele. Na stolku několik papírů formátu A4 a měkká tužka s ořezávátkem. Pak ještě stolička a obyčejná elektrická lampa na holém stojanu. Svítila, ale nikde jsem neviděl žádnou přípojku ani zásuvku a od lampy ani nevedla žádná šňůra.

13.8.2011 v 18:46 | Karma: 6,33 | Přečteno: 1138x | Diskuse| Poezie a próza

Stanislav Vávra

Přepadení Egona Bondyho v Budapešti

Minulý týden se konalo u Nejvyššího zemského soudu v Budapešti závěrečné přelíčení s dosud netrestaným Bélou V. Lajose, který před časem přepadl básníka Egona Bondyho, i když věděl, že básník sedící v tichu noci, na zahrádce kavárny Kérkezyház na Andraszyho třídě, která patří k jedné z nej(ne)bezpečnějších ve střední Evropě, se připravuje na svůj projev, který má následující den proslovit na sympoziu nezávisle zchudlých básníků střední Evropy.

9.8.2011 v 22:05 | Karma: 7,48 | Přečteno: 977x | Diskuse| Společnost

Stanislav Vávra

Mrholí do řídkých kapek,

ulice je prázdná, jen pár zamyšlených chodců a jinak nikdo. Sedím na lavičce, která bývá v sezóně obsazená zvědavci a turisty, teď však v pozdním podzimu, čase rychlých večerů a dlouhých nocí, sem nezajde téměř nikdo. Mrholí, do řídkých kapek zabloudí co chvíli i první sněhová vločka, ale mně, zahalenému v teplém kabátu podšitém kožešinou je dobře. V jedné kapse malá termoska s horkou kávou, ve druhé placatá lahvička s koňakem.

2.8.2011 v 18:44 | Karma: 7,86 | Přečteno: 947x | Diskuse| Poezie a próza

Stanislav Vávra

Být básníkem - je snadné

Noviny moc nečtu, a nebo spíše čtu, ale jen když mám čas. Kupuji si však celkem pravidelně sobotní MF Dnes a to hlavně kvůli Kavárně, protože tam nacházím, sice útlý, ale sloupek věnovaný poezii (většinou to není nic moc – někdy však se tam najde pár veršů mistrů kteří již odešli, čas od času se najde báseň současníka). A říkám si proč tak málo a proč jen někde a někdy? Mám noviny a časopisy až z devatenáctého století, a v Univerzitní, nebo Národní knihovně lze nahlédnout v čase ještě dál a jestli si dáte jen malou práci zjistíte, že literatura a poezie byly jejich denní součástí. Recenze a kritiky, byly samozřejmostí. Dnes se z devadesáti procent recenzuje jenom bulvár a mydlinky

21.7.2011 v 15:58 | Karma: 7,13 | Přečteno: 1086x | Diskuse| Kultura

Stanislav Vávra

I všední den bývá nevšední

Měl hlavu skloněnou, jeho dech šelestil zeleně a všem se zdálo, že právě umírá. Deci červeného vína již dávno dopil, seděl nehybně s uchem nastaveným k jihu, snad někomu naslouchal. Číšníci ho již nějakou dobu pozorovali a pak když to trvalo příliš dlouho, na něho upozornili vrchního. Vrchní pokrčil čelo, vzal účtenku a hostovi ji podstrčil. Učinil to téměř štítivě a čekal. Nic se však nedělo. Host seděl dál s hlavou skloněnou a s uchem nastaveným k jihu, asi opravdu někomu naslouchal.

15.7.2011 v 18:43 | Karma: 7,30 | Přečteno: 680x | Diskuse| Poezie a próza
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka

2. května 2024  17:21

Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...

Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let

1. května 2024  12:58

Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...

Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP

1. května 2024  15:38

V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...

Nová odhalení z fakulty: studenti viděli vraha dřív, policie byla v budově víckrát

3. května 2024

Premium Masový vrah David K., který v prosinci při střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v...

Na důchodce zaklekli, chalífát neřeší. Němce děsí mdlé reakce jejich politiků

3. května 2024

Premium Snímky stovek radikálních islamistů demonstrujících v ulicích severoněmeckého Hamburku, kteří...

Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali

2. května 2024  22:11

Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...

Pavel zkritizoval všechny. Nefér jsou Babišova slova i kampaň SPOLU, míní

2. května 2024  21:36,  aktualizováno  21:50

Kampaň, která dělá z hnutí ANO zastánce ruských zájmů, je podle prezidenta Petra Pavla stejně nefér...

  • Počet článků 48
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 932x
Božím dopuštěním básník, možná spisovatel - stařík, který se dožil jednadvacátého století a chce v něm ještě nějakou chvíli žít. Jsem přítelem mladých, sebevědomých a odvážných lidí, pro které ještě krása,láska a poezie (imaginace) něco znamenají.
http://www.stanislav-vavra.cz

Seznam rubrik