Vládě padají preference a kdyby byly volby, šla by do prčíc. Pravda je, že není složená ze samých geniů a že jsou v ní i "politici", kteří nevědění co se s nimi děje, nechápou co se děje a nevědí co mají dělat, když jsou ve vládě atak jen hrdě vypínají hruď ať již dámskou, či pánskoua jsoujen šťastní jakoty blešky, žejsou poslanci,poslankyněmi a zkoušejí co si mohou dovolit a pozorují co to udělá snimi i s námi. Raději to však vědět nechtějme a jen věřme, že Bůh je snámi.
Četl jsem ustaraný článek o tom, vněmž se pojednávalo o tom, co pravicová vláda s námi všechno provádí, jak vánás okrádá o peníze i o zdraví, že rozprodává národní majetek, dědictví našich předků a vůbec, že je to banda rozhádaných zlodějů. Dál jsem nečetl, neměl sem sil. mokrý hadr na hlavu a led na srdce, něco na uklidnění, neboť jsem se z té hrůzy hroutil a rozkládal se na mikročástice, které se rozpouštěly do atomem zamořeného ovzduší. Apokalyptické DPH a rota dobrovolných věstců uvrnou modrou planetu do černé díry... konec... bude to za námi.
S koncem světa to nějak nevyšlo a tak máme aspoň to nešťastné DPH. Naštěstí byla sobota, krásný den jako stvořený na výlet. Proč se někam nevydat? Odboráři se slétply ze všech koutů republiky na Václavské náměstí, pěkně si na čerstvém pražském vzduchu zapískat a zahulákat za radostného meditování šéfa odborů pana Zavadila, který chvílemi také pohrozil na Kramářovu vilu. Díval jsem se na ten slet hladových a otrhaných proletářů a přiznám se, že mě to jejich spravedlivé odhodlání dojalo. Jen ta Internacionála mi tam, trochu chyběla. Ale co nebylo dnes, může být zítra. Ale celkem vzato, byl to jen takový pochod do prčic. Hlavně aby se jim to líbilo, až je pan Zavadil do prčic dovede.
A protože byl pořád krásný den, vydala se na pochod parta turistů, a bylo jich také nějaký ten t isíc. A taky do Prčic. Jenomže , oni nešly jeden kilometr aby někomu vynadali, šli, protože měli radost ze života a jestli zrovna nemají to co soused od vedle, jim tu radost nekzila.I když im pní Táňa Fišerová na cstu nic moudrého nepovídala.
Vůbec těch několik dní, které šly za sebou byly jak vytržené z Maldorora. Nakladatelé psali petici, že Dilie okrádá autory a šašky z nich musel udělat ve svém sobotním soupci pan Pavel Kohout, za mladých let ohnivý svazácký spisovatel. Páni nakladatelé (ti co sesmolili tu protestní petici) se opřeli do něčeho o čem nic nevěděl, což je ovšem trestuhodné. No a spisovatelé, kteří po tom skočili se také moc nepředvedli.
A aby toho nebylo málo, pani Vondráčková, se po své letité kariéře zpěvačky domáhá uznání,že je národní kulturní bohatství. Copak s tím bohatstvím, i když nevím čí je a nic mi do toho také není, bych souhlasil, ale kde je proboha ta kultura?
Zmožen tím vším, jsem nakonec sedl ke klávesnici a sepsal Pojednání o lovci hadů.
A jestli se to bude někomu zdát zmatené, nechť si některý den přečte všechny noviny, Které ten den vyjdou, vyslechne všechny zpravodajské pořady v televizi a rádiu. Zcela určitě se velmi rád, aby se nezbláznil, do historie Lovce hadů ponoří.
Pojednání o lovci hadů.
V rozvěšených zrcadlech se zalesklo a potemělo. Přišla chvíle každého dne, kdy za příznivých okolností odehrají se příběhy očekávání.
Dívka, byla krásná(?), se obrátila v polospánku na levý bok a nepřekvapena pohlédla na muže ležícího vedle ní. Byl to hádek s maličkou hlavou a lstivýma očima. Měla se polekat(?), ne, jen ho vlažně políbila a spala dál, tak jako jsem spal já(?) i hádek. V snech trochu se chvěl, v ruce svíral rozžatou petrolejovou lampu, v níž zrcadlil se odlesk jezírka, které se pod tíhou noci vypoukle vzdouvalo až do hrotu pučícího dívčího ňadra, posázeného závistivými pohledy stařen a oslnivými doteky otců. Běžel čas dlouhých vibrací a hodin třesů. Do očí se pomalu vkrádaly obrazy zjizvených rukou lovce.
Nebyla noc a nebylo světlo, student s hadí tváří listoval v Maldororovi a toužil se mu podobat, neměl však střevíčky z marokénu s vysokým podpatkem a kůže, jíž právě svlékal, byla suchá a vrásčitá. Mihotavě plaval jezírkem a před jeho mrznoucíma očima rozkvétaly kameny všech barev i efemérních tvarů a bořily se střídavě do těl mužů a žen. Slzy chutnaly po medu a taky led roztával a bylo vidět i bez brýlí, student je rád používal, až na vrcholek hladiny jezírka, kde z fontánky prýštil jed. Student byl opojený tím co se před ním končilo i začínalo. Díval se na korál vytlačovaný bradavkou na hladinu a jeho nová kůže se v záři zardoušené tekutiny oslnivě leskla.
Četl střídavě Maldorora a prošlé tváře ze zrcadel, mezi nimiž se dlouho, již několik let, procházel. Pak, se vlnivým pohybem prosmekl hladinou a opatrně sunul se travinami, spálenými sopečným žárem a spěchal mezi rozsápané kameny aby tam ukryl svůj stesk i touhu, touhu drtit rty vykrajované dívkou do mlhy nad obratníkem Raka.
Znovu se setmělo a studentovi bylo jen v lehkém saku z hadí kůže chladno. Krev se nepohybovala, udělat krok bylo nesnadné. Had pod tenkou slupkou nové kůže trpěl a i když měl svíci v jejímž světle se mohl ohřát, neměl čím zapálit. Sčítal tedy svoje krvinky a odhadoval čas do příštího rána. Žádné ráno však nemuselo být, neboť rána bývají chladná a muži ve fraku umírají často sebevraždou.
Student záviděl vyschlé kůži, která již byla bez citu a mohla se proto dopouštět lží i vražd a smilstev zcela beztrestně. Šeď noci však vede k omylům a mylným představám o konečné hloubce propasti do níž se vrací ekonečno.
Dlouhé rozpaky provázené smyslnými doteky, mě přiměly k tomu, že jsem změnil hustotu a složení tekutiny, v níž jsem již nějaký čas přebýval. Odešel jsem dveřmi na terasu a korunami stromů unikal nedoslýchavým myšlenkám. Vzdaloval jsem se od jezírka ve vyhořelém městském parku a čím jsem byl blíž na dohled domů, světel a hlučných hlasů, tím více mě svíral strach z vlaštovek létajících to ráno příliš nízko.
Pod klenbou mostu se usídlil pár jeřábů. Šel jsem až k nim a když mě odháněli hlasitým klapotem podpatků, ustoupil jsem do jejich křídel a přenesl se změtí digitálních signálů do ulic kývajících se pohybem nesmírného množství žlutého hmyzu. Tam potkal jsem dívku drásající světlo kostnatýma a již vrásčitýma rukama. Byla krásná(?). Vzpomínka na vášnivou noc uprostřed požáru, ji stále ještě vháněla slzy dojetí do slepých očí. Student, k němuž jí vázala společná představa zločinu, ji vláčel v horečném spěchu ulicemi a průchody do dvorů, až konečně se s úlevou zastavil a oddychl si. Dosáhl cíle. Dívka žíznivě sála krev nemluvněte (kde k němu přišla?) a hádek se pokojně a spokojeně tiskl k zemi u paty zdi. Konečně splynul s okolím. Uniknout lovci s háčkem… o tom snil.
Na rozhraní několika ulic se vytvořila vzduchoprázdná bublina. Klenuté průčelí na okraji však umožnilo myšlenkám navinout se na spirálu vysokého napětí… Přesto i život hádka má jen omezené možnosti.
Lovec hadů již Maldorora dočetl.
