Za svůj dlouhý život neslyším, nebo nečtu, podobný slogan poprvé. A tak jen pár slov k rozhovoru pana Kubíka s Panem Pistoriem, který vyšel 14.4, tedy ve čtvrtek a svátek měl Vincenc. Obecně mohu říci, že otázky nebyly položené dobře, neboť pan Kubík se měl ptát i na jiné věci než je DPH.
Zajímavá otázka by kupříkladu byla, jaká je skladba těch tisíců titulů. Co se pod jejich množstvím skrývá? Poezie? Jaká? Zástup epigonů Egona Bondyho, neukojených slečen a diletantů. Často i oceňovaných různými cenami. A jen tu a tam se zableskne talent. O moderní české pozii nemůže být řeči i když nevylučuji, že někde mimo záběr elitních znalců se přece jen něco děje. Doufám.
Učebnic bylo vždycky málo (dokonce i za socialismu), nikdy nebyly levné a nikdy jich nebylo dost. Problém je v tom, že každá škola nyní většinou kupuje , nebo doporučuje jiné učebnice od různých autorů a nakladatelů, kteří samozřejmě chtějí prodat a tak se tisknou učebnice barevné, poutavé, něčím zvláštní a tedy drahé. Je věcí ministerstva aby základní učebnice sjednotilo a tím i zlevnilo. Skripta a vysokoškolské učebnice (pokud je možné to tak nazvat) to byla vždy jistá zvláštnost a studenti si ji většinou řešili bazarem mezi sebou.
Dětská, vědecká a zájmová literatura - tedy výpravné knihy, byly a jsou bohužel drahé a nikdy to nebylo a nebude jinak i kdyby tam DPH nebylo žádné a to pan Pistorius ví asi velmi dobře.
A co ta největší část knižní produkce? Literatura zábavná,romány a románky, no prosím, ale kolik se vydá kuchařek a pamětí? Dnes je každý vyhlášeným kuchařem a dvacetiletý fotbalista, či dvacetiletá mis již píší paměti.(?) Co to je? Prodají se a vyhodí. Zbytek pak, to je úplný brak a bulvár, který kdysi vycházel v sešitech a nebo po časopisech. Bylo ovšem také méně nakladatelů a méně knihkupců (vynechme prosím období reálného socialismu). Samostatnou kapitolou je ve všech denících a časopisech literární rubrika a o čem se tam píše, co se tam vydává za umění. Připouštím, že se tam něco najde. Ovšem jen zřídka a čtenář hledající informaci, nachází většinou jen to co je mu k ničemu
Bývaly doby, kdy aspoň v nedělních novinách musela být jedna, či dvě povídky. Dnes, když se náhodou nějaká někde vyskytne, mělo by se jít s bubnem na trh (říkala moje babička) A tak se nedivme, že se čte to co se čte a je to chudoba. Kdo chce číst něco lepšího, stahuje si literaturu z internetu (dělám to také), prolézá levné knihy a vrací se do antikvariátů.
Máme knižní velkoprodejny a paláce knih, když se však zeptáte, nenínikoho kdo by vám poradil a tak jen hledáte jako na smetišti a věříte, že tam třeba naleznete diamant. Obvykle ne. V těchto knihkupetvích naleznete tak nejvýš nějakou knížku do tramvaje, nebo do vlaku, a po přečtení ji hodíte do odpadků. Ne z DPH, ale z tohoto mne bolí u srdce.
Kdyby mne náhodou chtěl někdo okřikovat, že nevím o čem mluvím, tak celý život jsem. Vím o knize všechno, od rukopisu, až po vazbu. Kniha již přežila horší časy než jsou ty dnešní, to vím velmi dobře. A nebude-li se moje poznámka líbit? Nic to na věci nezmění.
