V posledních dnech, týdnech, dokonce měsících, listuji stále častěji ve stejných knihách a přemýšlím o stále stejných básnících, a když usedám ke klávesnici, tak jen s velkým ostychem, neboť hlavou mi jde myšlenka, mám-li vůbec právo něco psát. A bude to dnes někdo číst? Vždyť André Breton, René Crevel, Paul Eluard, Ladislav Klíma, Ivan Blatný, Salvador Dalí a to jsem teprve na začátku dlouhé řady těch, kteří již napsali všechno to, co bych chtěl napsat já.
Čas je nám neustále v patách a neustále se také připomíná. Jednou, již kdysi dávno před více než padesáti lety, jsme s Vladimírem Boudníkem seděli na lavičce, možná to bylo na Kampě a možná někde v Libni, záleží na tom? Asi ne. Byl už hodně pozdní večer, byla tma, ozařovaná jen matným světlem pouličních luceren, mluvili jsme o explosionalismu, o moderním umění, o psychoanalýze, o schopnosti vnímat imaginativní proudy, které tak jako rádiové vlny, nás obklopují na každém kroku a všude kdekoli jsme..
Mluvili jsme a hleděli na řeku, v níž se odráželo světlo města, také stíny stromů lemujících břeh, hladina se mírně vlnila ve větru končícího jara a pak z proudu řeky k nám náhle v mlhavém a pohyblivém se světle, halená do stínu listů stromů za našimi zády, přicházela mladá žena. Neříkali jsme nic, ale oba jsme věděli, že ji vidíme a že s podivně uhrančivou dychtivostí čekáme na její příchod. Ta představa trvala snad jen několik vteřin, snad jednu minutu. Změnilo se světlo, někdo z nás se pohnul, mladá žena se vylekala a zmizela.
Potom již nebylo o čem mluvit, sebrali jsme tedy svoje náčrtníky, byli jsme před tím kdesi kreslit podle fleků na zdích. Odcházeli jsme pryč od toho mámení, ale obraz ženy si každý z nás nesl v sobě. Teprve po dlouhé chvíli, když v nás povolilo napětí, jsme se o tom rozhovořili a porovnávali svoji představu. Lišila se jen velmi málo a oba jsme ženu, spíše dívku, popsali téměř stejně. Tmavé zamžené oči, mladé krásné tělo nestálých tvarů rozmívaných do šera nad řekou.
Její obraz se pak uložil do některé ze zásuvek podvědomí, ve které zůstal celé dlouhé roky.
Díky příteli Davidovi, se mi dostalo do ruky CD s filmovým dokumentem In The Mirror Of Maya Deren, který v roce 2002 natočila Martina Kudláček. O dokumentu nebudu mluvit a o umění Mayi Deren, také ne. Tady je možné pouze podlehnout úžasu, obdivu a okouzlení nad tím co dokázala vytvořit. Když jsem si film prohlížel poprvé, tak jako kdyby mi náhle cosi problesklo hlavou, jakási připomínka na něco velmi vzdáleného.
Při čtvrtém, či pátém promítnutí filmu jsem pojednou věděl, že prožívám něco, co za mnou přišlo z minulosti. V poslední čtvrtině filmu jsem byl náhle zasažen modrými záblesky a po chvíli nato, mne obklopily tajemné černobílé postavy tanečníků nejasných kontur, pohybujících se v jiném prostoru než který jsem dosud znal a chápal. Bylo to až bolestivě krásné a oslňující. Vrátil jsem film zpět až k modrým bleskům a v nich se mi nečekaně zjevila žena, možná jen ještě dívka, kterou jsme s Vladimírem Boudníkem potkali před půl stoletím nad hladinou Vltavy ponořené do tmy. Je zajímavé, že při dalším promítání, kdy jsem již ony záblesky očekával, mladá žena nepřišla. Snad jí má dychtivost proniknout do příběhu na obrazovce vylekala, anebo mé oči a duch se s ní začali míjet.
Celý život jsem prožil v Libni, a i když tam již několik let nebydlím, vede tam moje cesta stále velmi často. Jednak na hřbitov k rodinnému hrobu a také za přáteli a projít místa vzpomínek, která tam ještě zůstala nedotčena.
V nedávných dnech jsem cestou od Korábu dolů do Libně se dostal až na Kotlasku a do míst kde stával Libeňský pivovar, zůstal z něho jenom komín, a kolem restaurace Rokytka jsem vešel do zbytků uličky jíž se dalo kdysi projít mezi domky a ohradou, do ulice Novákových. Proč jsem tam vešel, když jsem měl v úmyslu jít se podívat do ulice Na hrázi a zastavit se v místě kde stával dům číslo 24, kde bydlel Bohumil Hrabal a kde jsme se scházeli abychom mluvili o poezii a snili o tom, že napíšeme svoji velkou knihu? Nevím
Bylo to z nějakého nejasného důvodu, spíš z náhlého popudu anebo zvědavosti podívat se co z domků a ohrad tam ještě přežívá. Před zbytkem oprýskané a otlučené zdi, která již nikomu zřejmě nestála za to, aby ji dorazil, stál malý asi deseti až dvanáctiletý libeňský grázlík a sprejem se pokoušel tu zeď vyzdobit. Snad se připravoval na kariéru mezi sprejery, ale i když mu to příliš nešlo, přesto bylo jeho dílko úžasné. Co nedokázal on, dotvořila za něho vylámaná a rozbitá zeď.
Nakonec, zklamaný, že neumí vytvořit takové elegantní a sebevědomé linky jako zkušení sprejeři, potřísnil zlostně barvou celou zeď, pohodil nádobku na zem a odešel. Chtěl jsem odejít také a udělal jsem sotva jeden krok za ním, když ze zdi, souhrou světla a stínů a starých skvrn a nerovností rozbitého zbytku omítky, vykročila proti mně žena, snad dívka, kterou jsem již tak dobře znal.
Pod dojmem toho co vidím, jsem se zastavil a s tlukotem svého nemocného srdce jsem čekal až žena, či dívka ještě, z té podivné stěny vyjde a já ji konečně vezmu za podávané ruce a snad je budu moci i pocelovat. Ačkoli šla bez zastavení, nepřiblížila se ani o krůček. Udělal jsem tedy ten krok já… a přelud zmizel. Ať jsem ji v té zdi znovu a znovu zoufale hledal snad ze všech míst, stran a úhlů, z blízka i z povzdálí, do krve rozdrásal jsem si o zeď rty, při marném hledání těch jejích.
Po hodině jsem se vzdal a s přáním tam na místě zemřít, odešel jsem ke stanici metra. Věděl jsem však, že víc nepřijde, že jsem promeškal i poslední příležitost jí oslovit.
