První čtvrtletí jednadvacátého století skončilo, a když se kolem sebe rozhlížím, tak jsem na rozpacích. Mám totiž stále silnější pocit, že jaksi nejsme schopní vymanit se z toho, co bylo, že stále žijeme ve století dvacátém a že si v tom dokonce libujeme.
Když se vrátíme o sto let nazpět, (rok 1911) spatřujeme, že staré rychle mizí v historii a na světlo se nezadržitelně dere to nové a mladé, prosím, vynecháme první světovou válku, možná změnila hranice Evropy, přinesla Bolševickou revoluci, ale na duchovní rozvoj člověka velký vliv neměla, neboť všechno to co hýbalo uměním a životem ještě dlouho do druhé poloviny dvacátého století, bylo již připraveno v tom prvním de-setiletí. My se zatím přehrabujeme ve smetišti, které nám tu minulost zanechala, v domnění, že ještě nalezneme něco, co se může hodit. A jak to tak pozoruji, říkám si, kde jsou ti mladí, kteří dokážou rozhýbat unavený stroj? Přinést nové myšlenky, nové nápady, nové ideály? Asi někde jsou, v zapadlých ulicích, v tichu atelieru, v malém pokoji kde bás-ník spřádá jemnou pavučinu. Co chce říct? Nikdo se neptá. Celebrity pochodují a v mlýnku na maso melou každou živou myšlenku. Hodně nahlas se mluví, předkládají se teze o pravdě, svobodě a k tomu se přidává špetka podivně chutnající lásky. Básníku, malíři, sochaři, mladí adepti umě-ní a vůbec všichni mladí, nenechte se zmást vypůjčenými hesly, pravda a láska, s níž se dá handlovat, to jsou jen politické termíny. Pro koho pravda? Pro koho svobo-da? Pro koho ta podivná láska. Na to se zeptejte. Někoho možná uspokojí, že máme internet, počítače, že umíme posílat ko-lem země družice a že tam kolem nás obíhá vesmírná stanice a můžeme jmenovat desítky a stovky technických vynálezů, které před sto lety neznali a my je běžně po-užíváme, ale co je nám to platné? Změnilo se myšlení člověka? Ani náhodou. Dokonce ani ty demonstrace proti vládě neumíme dělat jinak, než to dělali naši pradědové. Vymysleli jsme jenom píšťalky a řehtačky a to je všechno. Mám zato, že je to málo. Jen levicoví a salonní intelektuálové chodí a trousí moudrost a otevřenou náručí objímají prostý lid a slibují mu i to modré z nebe. Jenomže vtip je v tom, že se to jenom zdá, že je modré. Stačí zabrousit kousek dál do kosmu a náhle je černé. Tak, tak je to dámy a pánové.
