Příběh všedního dne

Nedávno odkvetly magnólie, před okny dokvétají lípy, pohled na oblohu mi říká, že bude patrně polojasno s občasným deštěm, a pod oknem, na asfaltové cestě vedoucí trávníkem, sedí na lavičce několik školáků a protože je emancipace, tak i školaček a pálí tam svoje první ranní „cígo“. A copak ten mládenec hledá pod sukýnkou dívence sedící mu neklíně. Aha, zapalovač, co také jiného, ačkoliv, no, ale ten zapalovač je drahý a není z trhu. Ani z trafiky na rohu. To se pozná i na dálku

Někdy si také balí také prvního jointa marjánky, to však vede ten blonďáček, asi čtrnáctiletý, šikovný mládenec, umí marjánku ubalit jen třemi prsty. Z takového chlapce musí mít rodiče radost. Však se také nastarají. Jenom toho chození na sociálku aby dostali co jim patří. No aby ne. Vychovat dítě aby z něho něco bylo, to není jen tak. Takové dítě má svoje potřeby. To se nedá nic dělat. Původně prý ty lavičky měly sloužit šedesátiletým stařenkám a stařečkům, aby na nich odpočívali a vyprávěli si o chorobách, a kolik kdo má kdo důchodu. Jenomže děti mají také svoje práva. Stařenky a stařečkové musí počkat až na ně dojde řada.

Jdu si do trafiky na rohu pro noviny a trpělivě čekám až dvě maminky přede mnou nakoupí pár maličkostí  do domácnosti. Několik barevných časopisů, dvě krabičky cigaret, jen co je potřeba. Každá platí kolem tří stovek. Nic moc, nemají na rozhazování. Já platím patnáct korun za Mladou Frontu a dávám trafikantce dvě koruny tuzéra. Mohu si to dovolit, když mám skoro průměrný důchod. Však trafikantka mi také pěkně děkuje. Hezky se směje a co si myslí, si nechává pro sebe.

Doktor mi nařídil, že musím každý den chodit na procházky, tak chodím do městského parku, několikrát ho obejdu a čistím si plíce. Dopoledne tam bývá i hodně maminek s dětmi. Ty větší si hrají na hřišti a ti malí, jsou donekonečna kolíbáni v kočárcích u lavičky a nebo se vezou parkem. Maminky zatím probírají kulturní dění a hodnotí informace z barevných časopisů, která celebrita má nový poměr s jinou celebritou, kdo je homosexuál a koho zase při poslední párty ztrhala módní policie. Pak se řeč stočí na to, že za porodné co dostanou se již vůbec nevyplatí rodit, nemluvě o tom kolik dostávají za čtyři roky mateřské. Za bejvalýho režimu to bylo lepší. Mateřská jen tři měsíce a pak si maminka mohla v práci vydělat.

Po lehkém důchodcovském obědě, čtvrtka kuřete, zeleninový,salát a opečené brambory. Mám jen ten lehce podprůměrný důchod, tak si lepší oběd dát nemohu. Jsem však skromný. Čekám na autobus, mám na odpoledne domluvenou jakousi pro mne důležitou schůzku. Na zastávce sedí několik neidentifikovatelných mužů debatujících o tom, že ve vládě jsou samí zloději a že by se s tím mělo něco dělat. Aby přišli na to co, popíjejí krabicové víno a na to, že by některý z nich vůbec něco dělal, nevypadal ani jeden. Vypnul jsem sluchadlo, takže jestli něco vymysleli jsem se již nedozvěděl.

Když jsem nastupoval do autobusu, vzpomněl jsem si, že bude stávka a bude ve čtvrtek. Samozřejmě, proč ne? Právo na stávku je zaručené zákonem. Žádný problém. Problém však nastává tehdy, když se odbory začnou míchat do politiky a mají sklon k tomu, řídit celý stát. O to se právě s největší pravděpodobností pan Zapletal a jeho kolegové snaží. Kdo jim stojí za zády je celkem snadno vysledovatelné. Pokud odbory háji zájmy zaměstnanců proti zaměstnavateli, je to v pořádku. Od toho odbory jsou, proto také jejich institut kdysi vznikl. Jenomže jestli chce někdo využít odbory jako politickou sílu, notabene agresivní, tak to v pořádku není.

Jestli odbory chtějí, jak samy vyhlašují, pořádat agresivní politické demonstrace ve stylu anarchistů a podobných extrémistických organizací, tak již v pořádku není vůbec. Dnes budou odboráři blokovat život města, zítra třeba dostanou lepší nápad a budou Prahou pochodovat ozbrojení nikoliv transparenty a píšťalkami, ale něčím výbušnějším. To tu již bylo, pánové. Odbory nejsou a nikdy nemohou být politickou stranou. Pokusy svrhnout vládu, jakoukoli, v demokratickém státě odbory nemohou. Od toho jsou jiné instituce, volené v řádných volbách. Parlament, vláda, prezident. A jsem tu ještě já, občan, i já mám svoje práva a svobodu a není přece možné aby je někdo, byť se vznešenými argumenty, omezoval

Vraceje se večer ze schůzky, jsem si pak uvědomil, že všechny totalitní režimy v Evropě dvacátého století, byly založené na mýtu socializmu, Hitlerem počínaje a Stalinem konče. Věřte mi, byl jsem při tom a nejen já. Račte se nás dříve než začnete svoji demonstraci, zeptat.