Podobenství o klamné iluzi. Koho?

Kam jsem se podíval, tam jsem nic neviděl. Budoucnost se ztrácela v zamlžených slovech a potu podvodníků a stávala se stále víc a víc pouze věcí sebeobrany. Postup ve scénáři byl pro mne srozumitelný a již předem daný. Co musím je, že musím něco udělat dokud jsem pod vlivem alkoholu a omamných látek

Proto začal jsem ihned budovat malý, leč zcela bezpečný ostrov o velikosti čtverečního metru, uprostřed světa, uprostřed velkoměsta, uprostřed ulice, uprostřed zaneřáděného chodníku, vydlážděného mozaikou z modrých a růžových dlažebních kostek . Kapesním nožem jsem vyryl kolem čtverce zabraného území jen těžko překonatelný příkop, hluboký tak asi jeden centimetr. Prohledal jsem kapsy obleku, který mi včera přenechal, jako svůj poslední dobrý skutek, pojišťovací agent Pojišťovny Česko, ještě před tím před tím než se utopil v záchodové míse

Všechno co jsem v kapsách nalezl, drobky a prach ze všeho možného, také drtiny ze starých cigaret, semínka máku, konopí a marihuany a ještě kdoví čeho, jsem pečlivě vysel do vyorané brázdy hranice, kropil močí a trpělivě čekal až kolem mne vyroste neprostupná zeď křovin. Zatím jsem seděl, oddával  se snění, erotickým představám a trhaje výbuch sopky padající ze stromků marihuany, sušil jsem ho v dlani, balil do kousků papírů trhaných z pojišťovacích formulářů, kouřil a nořil se do záchodové mísy za agentem pojišťovny.

A zatím co jsem žil omámen snem, že do mé polstrované a odhlučněné pracovny se derou nakladatelé a navzájem si rvou z rukou moje rukopisy a žebrají o laskavé svolení k jejich vydání, v hustém dešti a burácení hromů kluzkých slov, nadávek, spílání, lživých denunciací a myšlenek, vyrostla kolem mého území  hradba křovin. Byl jsem náhle sám a kolem jen ticho,  vůně tlejícího listí a vlídné světlo vzdáleného slunce.

Se světem za živým plotem jsem byl spojen jen kreditní kartou, dosud fungujícím mobilem a řidičským průkazem. Neposlouchal jsem rádio ani televizi, nekupoval noviny a nikdo mě neobtěžoval  tvorbou hrubého domácího produktu. Vlastně nepříjemná byla jen jedna věc a to, že dokud jsem se pohyboval v úrovni chodníku mohl jsem, zejména za slunných dní, vylepšovat si pohled na oblohu, kde se stejně  nic nedělo, pohledem na nohy dívek a žen a někdy dokonce bylo možné, tu a tam, zhlédnout i část vzrušujícího příběhu jenž se odehrával v přítmí sukýnek. A ač byl ten pohled kradmý a možná zákeřný, přinášel mi do duše jistou naději, že život není tak úplně ztracená věc.

Žádnou z těch tří vymožeností civilizace jsem  nepotřeboval a také mi z nich nic nescházelo. Lidstvo ženoucí se kolem mého klidného zátiší uprostřed hlučné ulice, v domnění, že míjí odpadkový koš, mi házelo dovnitř mnohé věci, zcela postačující ke spokojenému životu. Pečivo a potraviny vůbec. Ohryzané a oslintané odkrajoval jsem kapesním nožíkem vyrobeným ve Švýcarsku ze Švédské ocele, dokonale vybavený veškerým  příslušenstvím, které ovšem používal jsem jen zřídka. Čili měl jsem co jíst i pít, dokonce  alkohol se ke mně dostával, to v pozdní noci a brzy k ránu, když sváteční opilci táhli domů a zbavovali se důkazů svých prohřešků, taky cigarety v různém stupni opotřebení, z novin ponejvíce zábavný bulvár, takže o tom co se děje ve světě celebrit jsem byl informován a více modernímu člověku k tomu aby mohl žít na přijatelné společenské úrovni, netřeba.

Jednou přišel jakýsi obecní zaměstnanec, patrně se starající o zeleň, přerůstající křoviny mi zastřihl důmyslným přístrojem a moje obydlí ještě více získalo na vzhledu a útulnosti. Také lidé z okolí brzy přišli na to, že taková stavba uprostřed ulice a chodníku je velice praktická věc a začali tam odkládat všechno co jim doma přebývalo, překáželo, od starých konzerv a zavařenin až po kusy nábytku.

Můj rostoucí blahobyt si neunikl pozornosti bezdomovců, kteří jsou chytří a čilí jako potkani. Zpočátku jsem dostával jejich žádosti o podnájem, ty jsem odmítal, ale protože  v mém útočišti brzy nebylo k hnutí, došlo mi, že jistá kolektivní spolupráce s nimi by mohla být výhodná a tak jsem navrhl, že jim přebytky budu přenechávat a oni za to budou území kolem mé hranice udržovat v čistotě, aby příliš neprovokovalo mé zahraniční sousedy. Všechno co ke mně přicházelo při tmavých večerech a nocích vzduchem, jsem přebíral, něco jsem si ponechal a co jsem nemohl použít jsem házel za plot. Tam si bezdomovci přebrané opět přebrali a použili pro ně ještě  použitelné a nepotřebný zbytek s rozkoší lidí kteří jsou majetní, roznášeli do popelnic a pod chodník, kde  se o konečnou likvidaci postarali nadávající popeláři. Spokojení tak byli všichni účastníci na tomto byznysu. Lidé z ulice, kteří mohli všechno nosit do pro ně bezedné propasti kde všechno mizelo, já, protože jsem měl všeho nadbytek a bezdomovci také, protože místo aby štrachali po popelnicích, dostávali všechno až pod nos. Jenomže blahobyt má většinou a to dost často, neblahý vliv na charakter. A v tom je ten problém.

Z minulých dob jsem měl ve světě, z něhož jsem utekl, v bance ještě dosti značný finanční obnos. Tenkrát, kdysi, se mi zdál nepatrný, dnes však jsem zjistil, že jde o neuvěřitelnou částku. Zřídil jsem si, náhle dostižený pýchou, přes telefon Home banking a všechny svoje finanční operace jsem začal provádět v leže na matraci, ze které jsem i řídil svoje finanční a obchodní impérium, které se skládalo z ještě prodejné veteše a několika vybraných a gramotných bezdomovců. Jeden z nich po čase a řádném prověření, mi začal dělat tajemníka a vyslance pro svět za křovím. Stokrát mě mohl okrást a utéct s penězi které jsem mu svěřil, ale byl sečtělý a uměl počítat a přišel na to, že by se mu to nevyplatilo, neboť tím, že mi posluhoval ze mne pomalu vytahal víc, než by najednou šlohl.

Tak jsem se stal pomalu ale jistě, zbohatlíkem i kapitalistou, svědomí mě však netrápilo. Páchal jsem dobročinnost a kradli za mne jiní. Pil jsem francouzský koňak, pro který mi chodil bývalý číšník, jiný mi nosil z marketu vodu, malá dětská vanička připlula vzduchem, bývalý elektrikář mi zavedl na mé území z nejbližší lampy veřejného osvětlení elektřinu a tak jsem mohl vařit, ohřívat vodu a stát se hygienicky nezávadným.

Problémem byl zpočátku déšť a zima, ale i to vyřešilo. Ze tmy postupně přišly deky i celta na střechu, postupně došla i nejrůznější elektrická topidla, která elektrikář opravil a která mne hřála i když mrzlo. Přes rozmařilý život  jaký jsem vedl, utrácel jsem však stále mnohonásobně méně než když jsem žil jako spořádaný, uštvaný spisovatel a básník, když jsem neustále brouzdal po redakcích a vnucoval svoje výtvory a domáhal se grantů a dotací. Saturovaný ve všech svých životních potřebách, jsem dostal nápad, že teď je ten správný okamžik kdy jim všem vytřu zrak a dám jim vědět, kdo je tady genius. Poslal jsem tajemníka pro notebook a k němu telefon, abych se mohl připojit na internet a začal jsem psát.

Psal jsem celé dny od rána do noci. Nedělal jsem nic jiného než jedl pil a psal. Večer jsem už neviděl na klávesnici, jestli to bylo nedostatkem světla, nebo přebytkem alkoholu, ale psal jsem až do padnutí. Když jsem popsal snad více než pět set stran, udělal jsem poslední tečku, a zhroutil se. A potom začaly ty noci, kdy se mi začalo zdát jenom o pohřbech. Napřed jsem nevěděl čí ty pohřby jsou a tak mi to bylo vcelku jedno, pak jsem však začal tušit a nakonec jsem i věděl, že to pohřbívají mne.

Projektal jsem celé noci hrůzou a začal se upíjet až do bezvědomí a tak jsem přečkával noci, ty nekonečně dlouhé noci. Pak jsem plakal a volal o pomoc. Nebylo již koho a na druhé straně mě nikdo neslyšel.

Pak jednou přišel bezdomovec-tajemník v novém saku a řekl mi, že si našel práci a odešel. Po něm odcházeli všichni moji bezdomovci aby se vrátili  ke svému původnímu řemeslu. Že prý mají té zahálky se mnou už dost, že chtějí něco dělat a tak šli zpět ke svým popelnicím. Jen občas mi některý z nich za odměnu nanosil alkohol, až ten poslední utekl i s mojí kreditní kartou. Protože jsem však byl v permanentní alkoholové agonii, jsem to nepostřehl.

Ještě jednou jsem se probral k vědomí a v jakémsi záchvatu jsem náhle začal budovat, uprostřed narůstajícího odpadu, který již nikdo neodklízel, na maličkém kousku místa, zahrádku. Ale z čeho? Hladil jsem si dlouhý vous nevzhledně mi visící z brady a dostal jsem ten poslední největší nápad v životě. Nožíkem jsem odřízl dlouhé,  třiceticentimetrové vousy, vyškrabal z chodníku jednu kostku a místo ní ty vousy zasadil. Byly ztuhlé špínou a trčely kolmo vzhůru jako děsivá květina. Udělal jsem si   v odpadcích více místa, sedl si k této hypnotické rostlině, upřeně se na ní díval a myslel na svůj život, jaký vlastně byl?

P.S.: Jednoho dne, když odpadky uprostřed chodníku, uprostřed ulice, uprostřed města, byly již hrozivé, přijel kontejner doprovázený bagrem, sebral celou tu hromadu a odvezl na městskou skládku. Nikdo nikdy již nečetl román co napsal a nikdo se již nedoví jaký ten jeho život byl, byl-li vůbec jaký. A přece něco zůstalo. Uprostřed chodníku uprostřed ulice uprostřed města, vyrůstá z barevné mozaiky podivný, suchý, trs trávy. Barvou připomíná vlasy, možná vous rostoucí k nebi a do výše. Dvakrát ročně k němu přichází bezdomovec, slušivě ho zastřihne, postojí a soustředí se na blízkou popelnici

P.S.: Jesstli někomu bude smysl toho co jsem napsal unikat, není to oje vina.