Pavouk sající v oku ryby (konvulzivní inverze obrazu)

Labyrinty nápadů vyměšovaných ušními bubínky trhají polstrované záměry pochybných umělců Dnes a možná ještě zítra budou na tržištích k vidění křesla zabalená do povijanů odumřelé slávy Wimbledonská vítězka vyrábějící obrazy otloukáním barevných tenisových míčků Rafani ponořující obraz do vod řeky malíř natírající tank růžovou barvou vizuální umělec zavěšující sentimentální ornamenty z neonových trubic na chrámové věže nezletilý fotbalista píšící paměti pomalovaná těla žen a truchlivé nekonečné zauzliny střev to všechno je možné každý večer zhlédnout mezi páchnoucími vnitřnostmi na rybím trhu Udělat vše pro pomíjivost slávy peníze a smrtelnost má to však vadu okamžiku neboť to vše tu již v první třetině století dvacátého bylo Jsou to zvětralé myšlenky a napodobeniny.

Pavouk sající v oku ryby je slepec co ztratil čich i sluch Prsteny vyleštěné banalitou zdobí ušlechtile pokřivené prsty soch postavených na nároží rozsvícených ulic a mezi bloudícími logaritmy Váza pokálená prachem rozdrcených much je olizovaná vždy časně ráno popelavým kreténem za zvuků trombónů zvěstujících příchod nové sezony.

Zapamatuj si abecedu a pronikneš do nitra země objevíš nové prvky Mendělejevovy soustavy a namaluješ obraz vyjadřující potměšilost slov vyslovených před příchodem muže z akvária Pavouk propadl omylu Nekonečně dlouho může sát oko a nevysaje ho neboť velryba trpí zánětem slzních váčků z nichž neustále solí mořskou vodu.

Bylo to asi v polovině padesátých let když se v Paříži setkali André Breton a Luis Buňuel a kdy Breton vyslovil hořkou větu:" Je to smutné, že to, milý Luisi, musím říct, ale skandál již neexistuje."

Skandál se nasunul do všednosti a stal se normou vzdělanosti a dobrého chování a skandály Salvadora Dalího se staly součástí světa banalit Z básníků se stali popeláři přehrabující se v popelu mrtvých duch se vytratil ozónovou dírou do kosmu a mrtvoly bez ducha píší poezii A pavouk v domnění že uvidí saje oko v blahé naději.

Spirály stahují krk a protínají ňadro již tak se chvějící hrůzným pocitem věčnosti Strach z prostoru jenž se stále zmenšuje a zvětšuje bije jako kovadlina cupující řasy vlákna citroníku splétají oprátku pro posledního oběšence Stali se z nás dělníci kafilérie do níž odhazujeme všechno Svoji tvář i lásku i krásu i víru v budoucnost Těší nás jen slepota a smějeme se pavoukovi který tak zarputile saje v oku ryby tekutina se však rychle ztrácí oko vysychá Je v povaze pavouka vysávat a potom?

Co potom až nebudou ryby?

Štíhlá žena nevelké postavy v klobouku ozdobeném sovím peřím kymácivě kráčí Václavským náměstím Je den a slunce svítí a všude je plno lidí Žena tu a tam do někoho narazí aniž by to jakkoli zaznamenala jde dál oči upřené na sevřenou dlaň Jen chvílemi do ní opatrně nahlédne s mírným úsměškem Teď když jí již delší chvíli pozorně sleduji vidím že dlaň také v určitých intervalech tiskne Nepříliš silně ale tiskne Proč?

Žena došla k Muzeu a aniž by se rozhlédla přechází na druhou stranu náměstí Zvědavost ve mně sílí a tak ji předcházím abych si ji prohlédl Je to však docela všední téměř ještě dívka možná dvacetiletá Její oči mě však zaujaly zvláštní září nebo světlem Hrálo v nich cosi barevného Několikrát jí obcházím a dívám se upřeně do těch podivných očí Nezdá se že by mě zpozorovala a nebo jinak vzala na vědomí moji přítomnost Rozhrnovala dav proudící kolem ní a šla směrem k Můstku Ty oči mě něco připomínaly něco z mého dětství.

V ložnici kde jsem spal byl vysoký bílý strop a tam v rohu až vysoko jak se mým dětský očím tenkrát zdálo přímo nad mou postelí pravidelně spřádal svoji pavučinu malý a zdánlivě drobounký pavouček Otec ho nesnášel a pavučinu mu pravidelně ničil smetákem k tomu účelu pořízeném Pavoučka samého se mu však polapit nepodařilo A pavouček zas  v nejbližší noci začal znovu spřádat svoji pavučinu a druhý den tam již seděl jako malá černá tečka a  čekal na kořist Někdy jsem na něho mluvil ale nikdy se ani nepohnul.

Až jednou se spustil po vlákně dolů a kupodivu dlouhýma nohama se ke mně po peřine blížil Jeho oko jsem neviděl ale cítil jsem jeho pohled Něco chtěl a já se bál a v tom strachu jenž mi vyhnal slzu do oka jsem pochopil že pavouk má žízeň Setřel jsem vytrysklou slzu prstem a podal pavoukovi Sál Pavouk mi sál prst a žíznivě hleděl na moje oko Pak přišel otec a pavouka vyhnal do chodby kde v koutě u sklepa mají pavouci svoje vyhrazené místo Od té doby se mi pavouci vyhýbají.

Dívku jsem našel stát uprostřed Uhelného trhu Cosi šeptala do dlaně a její hlas byl konejšivý Potom se otočila a vracela se na Staroměstské náměstí a Pařížskou došla až k vltavskému nábřeží A tam... se rozlynula ve večerním příšeří.

Zklamaný tím že se dívka ztratila kdesi v šeru znovu si v duchu přehrávám to co jsem viděl A pak jsem přišel i na to co bylo na očích dívky zvláštního Byla to pavučina... měla v každém oku pavučinu a to co držela v ruce byl pavouk z mého dětského pokoje Sál její slzy. 

Bloudím po kamenné navigaci vltavského nábřeží v naději že dívku najdu a s ní i pavouka Je již tma a nad hlavou místo hvězd mi svítí lucerny a místo meteorů mě oslňují reflektory aut Řeka blouznivě naráží do boku pramice zřejmě se komusi kdesi utrhla z kotviště a pomalu ji zasouvá ke břehu Hodiny na vzdálené věži odbíjí hodinu po půlnoci Je hodina sebevrahů napadlo mě a jsem a správném místě.

Pramice připlula až k mým nohám kývavým pohybem tak jako kdyby odměřovala čas Svítím doďky malou kapesní baterkou Žena ležící na jejím dně je ta kterou jsem sledoval na Václavském náměstí Její oči trochu vypoulené měly vzhled pravidelně popraskané skloviny Přesto byly na dotyk hladké a při bižším zkoumání již vidím pod oční blánou oka rozvinutou pavučinu Na panence sedí pavouk a saje Hltavě saje.

Nemám rád hltavého pavouka... pak v náhlém výboji jenž prošel mým tělem a bořil břehy jsem kapsním nožíkem probodl oko ženy a zabil pavouka Dívka byla-li to ona jen tiše vydechla a začala se v rezavě kalné vodě co byla na dně železné pramice rozpouštět až nebylo nic Zůstal jen nevzhledně zplihlý pavouk.

Ráno jsem si do svého zápisníku zapsal: JE DŮLEŽITÉ OCHRÁNIT TAJEMSTVÍ OBJEKTU NASTAL ČAS PRO DRUHOU REVOLUCI DUCHA.

A jako každý den jsem šel na rybí trh a hledal pavouky Bylo tam jen plno páchnoucích vnitřností a hladových much.