O iluzích

Pohybovat se ve věžích, snít o životě ve vráskách moří a tušit jen nepostřehnutelný pohyb ledovce pod hladinou. To je iluze života. Každým mžikem oka krátí se den, život i touhy věčných přání. Život pod lampou deset tisíc watů, pod drobnohledem laserového mikroskopu a před očima vidět jen zadýchané sklo, a nejasný obrys stále a opakovaně umírajícího světa

Věřit iluzi je opíjet se představou života, na kluzké straně  hrany, mezi bděním a snem, a řítit se černou dírou do jiných vesmírů. Všude prý jsou lidé a všude kolem je prý život. Může být, ale může to někdo s jistotou potvrdit? Viděl někdo živé lidi? Mluvil s nimi? Miliony tun papíru o nich bylo popsáno, v milionech tun knih se o nich mluví, ale je to důkaz, když na matném, zadýchaném skle, je vidět jen pavučina a nejasný obrys krabičky od zápalek? Iluze o člověku je jednou z věčných iluzí. Iluze je však pouze sémantický termín a termín jen odborný název. Člověk se v tom slovníkovém bludišti někde ztratil.

Ideální iluze je iluzí o ideálu svobodného a šťastného života, za skly výkladních skříní, mezi voskovými figurami a šumem gramofonové desky na níž balancuje dívka s tělem mizejícím mezi rýhami vybrušovanými ocelovou jehlou.   Dívka tuší, že ideje a ideály jsou jen podvod a iluze je jen chimérou zrozenou v narkotickém spánku. Přesto čeká v rachotivém průvodu odborářů na splnění snu.

I čekání je iluze. Dívka s lehce pootevřenými ústy čeká na milostný vzkaz, květinu, nebo aspoň na dotek polibku, muž čeká obětí, které však obvykle bývá tak křehké, že se v rukách rozpadá na kaolinovou drť a zatím co zubní lékař chystá injekci, dáma v nejlepších letech čeká až ji vytrhne poslední zub. Čekání je iluze všedních dnů.

Je iluzí, že téměř bezejmenné společnosti, jen proto, že natočí ročně padesát filmů, se vyrovnají Hollywoodu, je iluzí, že každý kdo se postaví na jeviště či před kameru, bude ihned hercem či režisérem, jako je iluzí, že sál s oponou bude samozřejmě divadlem. Iluze však žene ulici za matným sklem za její chimérou a snad… někdy… zázraky se stávají.

Chodíme věžemi iluzí, sbíráme střípky z kaleidoskopů minulostí a pokoušíme se sestavit kaleidoskop nový. Iluze je krásná, je stejně krásná jako dívka vyhlížející milence, který stále nepřichází. Iluze je krásná, avšak jen někoho, a zřídka kdy,  učiní šťastným. Pravda je, že historie zná několik takových příběhů, je to však jen pohled přes zamlžené sklo a šťastlivec sám se o tom dozvídá až když je metr sedmdesát pod zemí. I když, jsou tu výjimky.

Salvador Dalí byl milencem iluze a jeho život byl jedinou velkou iluzí, mnoho iluzí sám oplodnil a byl jejich milujícím a pečujícím otcem, byl jedním z vyvolených, byl jedním z těch, kteří věděli, že iluze je jen motýl usedající na pootevřené dívčí rty, vonící medem a hynoucími spermiemi.

Přesto stále bloudíme přítmím věží a v jejich zákoutích, kam sotva kdy zaletí paprsek slunce, hledáme své iluze, které se nikdy nenaplní. Naštěstí.