Může být i hůř

Když pročítám naše noviny, poslouchám rozhlasové a televizní zpravodajství, vidím a slyším tu tsunami hysterie, která nás znovu a znovu zaplavuje a proti níž jak se zdá není léku. Ale je. Jen nepodlehnout beznaději. Vždycky může být hůř. Zvu vás se svým přítelem na mejdan, do společnosti kam všechny ty naše starosti nechodí.

S večerem ožívá, dostavují se nápady, a představy krásných žen ho vyhánějí do ulic. Je truchlivé když k podzimu odlétají okrasní a přítulní ptáci, a jejich hnízda obsazuje nerudné společenství neučesaných havranů. Jsou hudba a narkotizovaný hlas zpívá cosi o něčem. Nikdo nerozumí, neposlouchá. Není co. V tichu rozbředlých mozků hluk zaniká. S večerem ožívá, dostavují se nápady, a představy krásných žen ho vyhánějí jich plné ulice. Zobáky ohmatávají kavárny, bary i soukromé sály, kde si probírají peří, klovou se a krmí zbytky svých sousedů. I sojky se stěhují se zimou do měst a probarvují smutek ulic svým peřím

Místo smyslného zpěvu skřivanů a pípání samiček, je pod stropy salonů slyšet jen drsné krákání a křik hladových krkavců. Koroptve skrývají peří za pulty barů, bažanti však nechávají pyšně blyštit své kabátky aniž by tušili, že jejich barevná sláva a obdiv nepřežije ráno.

Na jaře havrani odlétají, krkavci zůstávají. Jen někdy je slyšet jejich křaplavý zpěv, podobný šílencovu křiku. Krkavec není šílenec, je zpěvným pták a proto krade jiným ptákům z hnízd vajíčka, aby si jejich žloutkem zjemnil hlas. Marně, mají však štěstí, že jejich křapot se stal módním, stejně jako rytmus klapotu jejich zobáků.

S večerem krkavec ožívá, zpívá pod temnou oblohou, nahřívá peří pod světly reflektorů a je pyšný na svůj hlas. Na stole krouží dívka, kolem ní drobí se ze tmy paprsky světla, nohy dlouhé,  kramflíčky botek tříští sklenice, její tvář je bílá, bez slunce, ruce se chvějí, pohled těkavý. Ruce potřísněné mazlavým potem se otírají o sklo koule. Tanečnice před jejich dotykem uhýbá, její pohyby jsou však tím dráždivější, čím více rukou se snaží proniknout sklem pružné vaječné slupky. Pak její noha nečekaně prudce vystřelí proti obličeji za stěnou, na vteřinu se ukáže její pohlaví, blána praskne a lepivé sperma se jako pouštní prach usadí na všem a na všech. Je tma. Děsivý výkřik panny zaniká současně s otočením klíče ve dveřích.

Střihač trhá obraz a bez zájmu navazuje další u švédského stolu s vyloženými pamlsky a také u baru s laciným vínem v drahých lahvích. Tanečnice, olizované muži  se skleněnýma očima, nabírají cudně a vybíravě pamlsky na talířky a se smíchem polykají mužské genitálie v růžové omáčce. Barva světla se co chvíli mění, kdesi za rohem hraje

Do zvlhlého rána je ještě daleko, chodníky zejí prázdnotou, jen dlažba se otřásá pod neustávajícím orgasmem ňader, drážděných molitanovým krytem reportážního mikrofonu připomínajícího nateklý falus. Fotograf zvrací tisícikoruny, pak mizí ve výstřihu s touhou dopátrat se pravdy. Pravda v tomto proměnlivém světle však neexistuje. Pohlcený chamtivou vaginou je po kouskách požírán a máčen v lepivé omáčce jako lahodná langusta. Nestravitelné zbytky končí na podlaze, kde je přežvykují ušlechtilí psi z doprovodu dam.

V první hodině po půlnoci, kdy odešel včerejší den, v té první hodině, kdy konají se každý den nové svatby, nové vraždy, kdy v kabelce hledá se nová jehla, osušují se staré slzy, aby udělaly místo pro nové, ústa se rozvírají do křečovitého smíchu a počítají se první vydělaná eura.

Neboť: „Je třeba zabíti mnoho lásek, aby se dospělo k lásce.“ (Remy De Gourmont, Listy Amazonce)

Ale k čemu láska? Když noc se teprve začíná perlit krví a mísena s alkoholem stává se třaskavinou, po níž se šílenci skvělých frází vrhají ze střech mrakodrapů ve slepé důvěře, že jejich sláva je nesmrtelná. Teprve po dlouhém a omamném letu, v tisícině vteřiny, v posledním zlomku vědomí , se na nezměřitelný mžik stanou svědky nekonečna.

S druhou hodinou vychází ze své samoty ve stínu a ozdoben elegantní hůlkou prochází rosolovitou společností, která se od něho odráží jako příliš poddajná prostitutka. Na barové stoličce nachází svého přítele, zhrouceného pod tíhou alkoholu. Přítel má hlavu položenou na barpultu, zdá se, že spí. „Kdy padl?“ zeptal se barmana. Barman chvíli počítal,: budou to tak dvě hodiny. Přišel před desátou a hned se tvrdě rozjel. Stejně to tempo vydržel dost dlouho. Co si dáte?“ „Natoč mi francouze… nemám ho dopravit domů?“ „Proč? Tu stoličku si zaplatil až do konce a tohle tady,“ mávl barman ukazovákem po sále, „to bude trvat hodně dlouho. Říkal mi, že ho doma budí zelení mužíčkové a já vím co to je, můj táta než ho odvezli do Dobřan měl v posteli bílý myšky a jeho brácha, houslista, tak ten touhle dobou říkával, že mu po houslích lezou šneci.“ „Co s nimi dělal?“ „Schazoval je šmytcem a hrál než padnul. Já piju jen minerálku.“ „A jak to jde?“ Řekl aby něco řekl a rozhlédl se  kolem sebe a zlehka se napil koňaku.“ „Ale jo, celkem dobře, kluci z placu zatím přinesli troje tanga, jedny krajkový s nohavičkou a jednu podprsenku. Bába v šatně prodala nějaký prezervativy a jinak… celkem normál… dobrý.“

Barman se odebral k dalšímu žíznivci, před tím ještě vzal mezi prsty bankovku za koňak, uznale kývnul hlavou a ztratil zájem.

Napuchlé břicho města. Brzy k ránu, ještě za tmy se otevírají trhy s masem, čerstvě poražené rozdělují si řezníci mezi sebou a hned si je rozváží na venkov, aby ty nejlepší kousky vystavili ve výlohách a přilákali na ně nové zákazníky. Maso je však choulostivé zboží. Rychle se kazí, vadne, je neprodejné.  Zatím však o ně nouze ještě není.

Ke třetí hodině ranní uvadá i krása orchidejí. Barmanovi přibyly pod pultem už jenom jedny kalhotky a toaletářka také nedostala žádného tuzéra za další prezervativ. Nakonec se ten večírek ukázal být slabším než obvykle. Dámy s navoskovanými úsměvy odcházejí, mizí i mikrofony a fotoaparáty. S hlavou na barpultu spí osamělec, má však zaplaceno, ať spí. Barman rovná lahve, dělá kasu, uklízečka stírá pozvracené schody a přichází ráno, ráno obyčejného všedního dne, kdy všechny nápady a myšlenky se rozpouštějí ve svěžím chladu a v ústech zůstávají jen nakyslé pachuti, prázdno v hlavě a trpký pocit z toho, že se musí žít.

Po každém mejdanu i po tom politickém, vždycky přijde kocovina. To by vám mohl vyprávět i pan Pavel Kohout. Doporučuji, (pokud jste to již neudělali) abyste si přečetli jeho sobotní sloupek nazvaný Velikonoční epištola starého trilobita souobčanům.

Nemám pana Kohouta rád již šedesát let, ale možná, že právě tento sloupek mi stál za to, dožít se dnešního dne.

Nevěšte hlavu, život každý den přináší překvapení a my jsme naštěstí na tom již tak dobře, že klidně může být na chvíli i hůř.