Krása a kouzlo demokracie spočívá v tom, že každý může svobodně říkat, psát a šířit svoje myšlenky všemi dostupnými prostředky aniž by mu v tom kdokoli bránil, může (pokud je plnoletý a svéprávný) zakládat politické strany (a také to činí), může zakládat nejrůznější zájmová sdružení, organizace a spolky, (máme jich tisíce včetně anarchistů i tak zvaných pravicových radikálů) a všechny si osobují právo nějak ovlivňovat politiku státu
. A pak je tu ještě statisíce sólistů (singlů), kteří, vždy ví, co se dělá špatně a dokonce i ví, jak by se to mělo dělat dobře. samozSlyšíme a čteme o tom v televizi, v rozhlase, v novinách, na internetu se facebooky a blogy myšlenkami a nápady přímo vaří. A přesto kvůli tomu nikdo nesedí v kriminále ani ho neřeže na ulici pendrekem.
Teď si dovolím jen maličko odbočit. V roce 1949 jsem se ještě s kolegou šel ze zvědavosti podívat co se to děje u Melantrichu na Václavském náměstí a sotva, jsme tam došli, dostal jsem ránu pendrekem. Těch ran tam bylo potom víc, ale to jsme již na další nečekali a místo do biografu, jsme mazali domů, s těmi jelity na zádech něco udělat. Teprve druhý den jsem se dozvěděl, že tam byla nějaká manifestace (nepříliš velká) k prvnímu výročí Vítězného února.
Dnes pendreky sice také občas pracují, ale to jen když se perou anarchisté s extrémisty anebo při fotbale. Dnes když si stoupnete na balkón a najde se někdo, kdo vás bude poslouchat, můžete řečnit, jak dlouho budete chtít. Jenomže jak říkala moje maminka, je v tom někdy čurbes. Budu s dovolením parafrázovat Jana Wericha, ten chce to a ten zas tohle a všichni dohromady neudělají nic. To jsou ty krásy demokracie, které mám tak rád.
Malér je pouze v tom, že stát, v tomto případě Česká republika, kde se již delší čas žilo na „sekeru“, musí nějak přežít, než se tu „sekeru“ podaří aspoň z větší části umořit.
Teprve potom budeme moci rozprávět o tom, jaké kde mají daně, jakou mají životní úroveň a vůbec co všechno si mohou dovolit a proč my ne. Teprve potom budeme moci debatovat o tom, že o všem budeme rozhodovat ve veřejném hlasování a stát že bude řídit jakási rada moudrých a dohlížet bude jenom Ústavní soud. Teprve potom budeme moci chtít platy a příjmy jaké mají u sousedů. Potom také třeba budeme jeden druhému pomáhat, jeden druhému přát jen dobré, protože nikdo už nebude krást, podvádět a lhát a budeme mít ráj na zemi. Jenomže bohužel je tady pořád ta „sekyra“ a s tou bohužel stát, a to není žádná imaginární postava, ale to jsme my všichni, musí – musíme, něco udělat.
Věc se má tak, že řvaním na ulici a posloucháním proslovů sveřepých odborových bosů, jejichž osobní cíle jsou nejasné, ovšem kromě těch, kteří jsou již usazení v Bruselu, v senátu i v parlamentu a zájmy národa a dělného lidu hájí z těchto „dobře zasloužených“ lavic.
Krása demokracie není jenom v tom, že se smí všechno to, o čem jsem napsal na začátku, ale z toho také plyne, že za něco se musí vzít i odpovědnost. Tak ještě jednou. Stát není vláda, stát jsme my a na nás, na naší slušnosti a pracovitosti záleží,
kam ten stát přivedeme.
