Když jsou květiny k ničemu

Mám dávnou touhu jít a nikoho nepotkat na cestě lemované záhony květin, obcházet les a dům z mramoru, se stěnami porostlými tisíci květů a spáchat sebevraždu z nedostatku jiné možnosti žití.  

Začínat den polucí a smát se smíchem idiota, protože umírám nad propadlem svých polonahých představ. Cesta končí zástupem nedočkavých panen, čekajících na rozluštění hádanky prvního dne. Je to však jen pouťová a dnes již zapomenutá, atrakce. Z jedné strany vcházejí do stanu panny, aby na druhé straně vyšly se zkrvaveným pohlavím a v hanbě se uchylovaly do ticha studených náručí neochotných milenců. Květiny kvetou jen jednou, za měsíční noci.

Stoupal jsem po železných skobách komínu, jen místo modré oblohy, viděl jsem nad hlavou železné víko kanálu. Jestliže se mi ho podaří zdvihnout a jestli mi přítel půjčí čtyři sta korun, stanu se spisovatelem. Můj život je však přeplněný šňůrami deštivých dnů a lepivou smůlou. Víkem nepohnu, nemám dost sil i přítel je švorc, nebo nechce půjčit.

Nevím. Moje kariéra spisovatele mizí kdesi dole v kanálové stoce. Abych se utěšil,  zpívám Čechy krásné, Čechy mé a zvracím někam pod sebe, neboť vnitřnosti Hlavního města nesnesitelně páchnou. Nad poklopem kanálu přejíždí kropicí vůz a s proudem vody na mne smetl i všechnu špínu ulic.

Chtěl jsem jít na představení DADA. Proč? Stálo by mě to padesát korun a v kanále jsem zadarmo a mohu v iluzi ticha a šumění podzemí, přemýšlet o básni Tristana Tzary Zatáčka: Doufám /Co je mi zakázáno/. Marné čekání na bezdomovce, jemuž jsem dal tip, aby přišel poklop šlohnout.

Václavské náměstí zeje prázdnotou, neboť všichni jsou v kavárnách. Vzletné myšlenky, nádherné ideje a vize, vyžehlené DADA. Breton kdysi řekl:“dnes již skandál neexistuje“! Ano. Dnes i revoluce nosí kravatu a v ulicích se perou dámy vonící francouzským parfémem. Nezletilci v černých kapucích se otloukají s policajty, zatím co jejich chlebodárci kontrolují, zda mají puky na svých kalhotách správné ostří a reprezentant renomovaného nakladatelství se nad švédským stolem chlubí, že má v registraci dva tisíce básníků. Bože, chraň nás od té pohromy.

Jednou jsem byl v Průhonickém parku na výstavě květin. Byly tam ohromné záhony květů všech představitelných barev a před záhonem v němž se všechny jejich barvy míchaly, jsem pochopil co je to poezie, agrese krásy a nahodilosti provokace, štěstí utrpení a smích smrti.

V samém kořenu poezie je protest a revolta, exhibice a provokace, smích a pláč, láska a nenávist. Nic nového, to ví kde kdo. A v tom to vězí, ví to opravdu? To všechno bylo obsaženo i v DADA, že vyčerpalo svoje možnosti v průběhu deseti – patnácti let? Co na tom. Byl to jeden ze základů moderního umění. DADA vzniklo jako protest proti společenským a politickým poměrům druhého desetiletí dvacátého století. A to je problém a omyl mnoha těch, kteří se k DADA přihlásili a hlásí podnes.

Někde jsem napsal, že politické a „ revoluční“ ideje do poezie a umění nepatří. Obětí omylu, že je možné oboje spojit, mnoho a pokud jde o surrealismus, pak jsem o některých jeho obětech také psal a nejen já. René Crevel, Konstantin Biebl, Majakovskij, tento krutý nesoulad, vyřešili sebevraždou. Záviš Kalandra byl popraven, Karel Teige byl uštván k smrti a nejsme u konce.

Květina, útlá, podvyživená dívka s chronickou kapavkou, taková jakých se po válce toulalo ulicemi tolik, že by zaplnili Ústav zchudlých šlechtičen několikrát. Nevěděli nic o poezii ani próze, dokonce vůbec nevěděli, co to znamená a přesto byly krásné se svými propadlými hrudníky, s temnými kruhy pod očima a tuberkulózním kašlem vypěstovaným mizernými cigaretami a ještě horším alkoholem.

Když tyhle holky, které se prodávaly i za večeři, se shromáždili kolem čtvrté ráno na Václavském náměstí před Korunou u stánku buřtaře, vždycky mi připomněli záhony květů tam nahoře nad řekou, na Bílé skále, u pavilonu kde se léčila tubera. Tuberáci obvykle do zimy pomřeli, květy povadly s prvními mrazíky. Ani ty před Korunou dlouho nevydržely. Tykaly si s policajty a jedna po druhé končily v donucovací pracovně na převýchově, aby jim ideál spravedlnosti a rovnosti dodal nového lesku. Jejich život, bylo nekonečné DADA.

Tristan Tzara publikoval první manifest Dadaismu v roce 1918, to však již dávno DADA rozhodilo svoje barvy do zděšeného publika a předvedlo se jako kreolská dáma za vějířem z pavích per. Je snadné dělat DADA, dokonce není nic jednoduššího. Je to jen provokace a pitvoření a prznění jazyka, napsat báseň, stačí nůžky a rozmáznout vozdr společnosti a všem po ksichtu.

ALE, Arp, Duchamp, Picabia, Max Ernst a Hausmann, Eluard a Soupault a Breton a dlouhá řada dalších, to byli BÁSNÍCI a až teprve potom, ač to třeba sami popírali, teprve potom, (v druhém plánu, jak by řekl dnešní vzdělanec) byli anarchisty a revolucionáři, většinou propadlí iluzi socializmu. Poznání bylo kruté.

Všední den, tisíce všedních dnů, které prožíváš s nohama v proudu stoky, vyhýbáš se krysám požírajícím zbytky našich životů a máš přitom plnou náruč květin, v nichž skrýváš svoji tvář, tvář znetvořenou mnoha ideály a věděním a dobročinností a ohleduplností s níž zabíjíš ve víře, že zítra sestrojíš perpetuummobile. Nesestrojíš nic, neboť nikdy není žádné zítra.

Zrcadlo, a v něm další, a ještě další. Až v tom posledním zrcadlí se bílá nemocniční postel a na bílé přikrývce rozpůlené jablko s temnorudým květem. Pohled do zrcadla budí touhu řítit se v polární záři kosmickým prostorem imaginárna  a polibkem hasit plamen hořícího naftového vrtu a do černého dýmu psát křídou heslo: nenásilím proti násilí. Žena s černou kuklou na hlavě, podřezává břitvou květ jako kůzle. Neštěstí květiny je v tom, že je jen krásná a neumí násilí přemluvit.

Jít a nikoho nepotkat, stříhat oblohu na proužky a lepit do alba, kde usychá kapka jedu barevně ladící se zvukem mikrovlné trouby, v níž si budu ohřívat poslední večeři.

Bezdomovec nezapomněl. Přišel, stoupl si na mříž kanálu a řekl: „Tak jsem tady, šéfe.“ Nohavicí kalhot mi vytékala jeho moč přímo na hlavu. „Jenom si musím trochu dáchnout a hned to zvednu.“ Sesul se pod obrubník chodníku a spal. Jsou chvíle, kdy vzletné myšlenky a krásné květiny jsou k ničemu.