Noviny moc nečtu, a nebo spíše čtu, ale jen když mám čas. Kupuji si však celkem pravidelně sobotní MF Dnes a to hlavně kvůli Kavárně, protože tam nacházím, sice útlý, ale sloupek věnovaný poezii (většinou to není nic moc – někdy však se tam najde pár veršů mistrů kteří již odešli, čas od času se najde báseň současníka). A říkám si proč tak málo a proč jen někde a někdy? Mám noviny a časopisy až z devatenáctého století, a v Univerzitní, nebo Národní knihovně lze nahlédnout v čase ještě dál a jestli si dáte jen malou práci zjistíte, že literatura a poezie byly jejich denní součástí. Recenze a kritiky, byly samozřejmostí. Dnes se z devadesáti procent recenzuje jenom bulvár a mydlinky
Jistěže máme literární časopisy, ať již papírové či internetové, ty jsou však většinou věnované jen určité specifické skupině, jejich zájmům a hádkám. Skutečně dobrých je pramálo… (Tvar? Analogon?) Courám po knihkupectvích a hledám regálek s poezií, hledám na internetu, který se stal eldorádem mladých adeptů básnického řemesla a literatury vůbec,ale i tady to také není nic moc.Spíše je to chudoba. Přesto z toho, že se mladí a nejen oni, zajímají o slovesné umění mě těší zejména proto, že když ne každý se stane básníkem, či spisovatelem, stane se aspoň čtenářem. Tedy snad
To co mne však zneklidňuje je, že většina těch, kteří se chtějí věnovat psaní, málo nebo vůbec se neobtěžují tím, vědět jak má takové literární dílo, ať už jde o prózu, nebo poezii, vypadat. Navíc se rozmohla „móda“(?) používání hrubých slov. V posledních letech se používání slov: sračka, hovno, šoustat, šukat, prdel, kunda a podobné, znám jich spoustu, čeština i v tomto směru je velmi bohatá a květnatá. Zejména epigoni Egona Bondyho, jimi zdobí svoje dílka. Bondy nebyl sám kdo se k nim uchyloval a mohl bych jmenovat jiné světové básníky a spisovatele kteří tyto slova používali. Jenže tady je třeba vědět, že to byli básníci a prozaici, jejichž dílo je již prověřováno časem, básníci kteří tato slovíčka používali jako koření, jako součást obrazu a k jeho dokreslení. Nikdy se k nim neuchylovali ani nepřistupovali bezúčelně, jen z důvodu jakéhosi pochybného efektu.
Pan Steigerwald oživil Haiku a tohoto zdánlivě jednoduchého způsobu vyjadřování veršem se okamžitě chopilo množství pisatelů, snažících se blýsknout. Jenomže jako vždy jsou na omylu. Dokázat čtyřverším vyjádřit celý příběh a složitou myšlenku, tak to pravdu nic jednoduchého není. Za tou zdánlivou snadností a lehkostí verše, se skrývá mnoho práce.
Být básníkem je nesnadné a je to dokonce velmi těžké. Nestačí říci budu básníkem. Krásné a sympatické rozhodnutí. Žel, básníka to z nikoho neudělá. Jednak toto rozhodnutí nemůže přijít jenom proto, že jsem se naučil číst a psát, proto, že chci být slavným (to chce být v skrytu duše každý básník) a nic jiného než psát (psát písmenka) neumím.
Jestli jsem a nebo budu básníkem, musí přijít a vyjít ze mne, z mého ducha (můžete tomu říkat i jinak) a nikoli z vykalkulovaného rozmaru. Když čtu poezii mnoha „básníků-básnířek“ a nejen v MF Dnes, ale ve všech internetových, nebo papírových časopisech, velmi často si kladu otázku: proč? Proč tato skládanka slov byla napsaná? A v tom je veliký úraz většiny pisatelů nejen poezie, ale literatury vůbec. Jaký byl důvod pro to, že tyto verše, povídka, próza, vznikly? Ve většině případů ho po přečtení marně hledám.
Předpokládejme, že máte talent, že v duši je toho až k nesnesení mnoho co byste, chtěli říci. Ovšem jako každý švec musí umět udělat botu, to znamená vědět jak, musí to vědět i básník. Nestačí jenom nějak rýmovat, nebo jen tak psát nestejně dlouhé řádky slov a říkat tomu báseň volným veršem. To jaksi nejde, pro mnohé to tak však je. Tak jako se někdo narodí s absolutním sluchem, tak jiný se narodí s citem pro slovo, nebo pro tvar a malování. Aby však mohl svého talentu využít a použít, musí se naučit tomu základnímu řemeslu, stejně jako každý švec. Nenechte se mýlit tím, že někdo se hotovým básníkem již narodí.Zázraky se stávají a ne, že ne. Ovšem nespoléhejte na to, že tím zázrakem jste postiženi právě vy.
Nejsem přítelem dlouhých rad a dlouhých a učených rozkladů, protože školy „tvůrčího psaní (co to je?) považuji za nesmysl a tahání peněz z nevinných, doporučuji všem a vždycky, hodně číst. Začít až někde v dávné minulosti. Třeba u Ovidia a jít dobu za dobou a pozorovat jak se vyvíjel verš i próza. Číst básníky devatenáctého a dvacátého století a to je již současnost. Číst naše klasiky i moderní básníky (v každé slušné knihovně by vám měli a pokud nemají, tak obstarat všechno dostupné a také si najít něco z odborné literatury, aspoň základy… sehnat se dá všechno, když budete chtít. Aby vás nemátly termíny jako Trochej, Daktyl, Jamb. Abyste věděli co je to verš a strofa, rytmus a metrum a mnohé jiné. Když se rozhlédnete, najde se pár Básníků i mezi současníky. Najdete je v Divokém vínu, A Tempo revue, ale i jinde. Poezie má svoje pravidla a pokud se v nich nevyznáte, nic o nich nevíte, nemůžete si je dovolit ani porušovat. Ocitáte se pak již někde mimo poezii a píšete, snad, jakousi prózu jejíž hodnocení je zase trochu jiné.
Chcete-li být básníky musíte vědět proč a také musíte umět krvácet.
