3 dubna tomu bude právě šestasedmdesát let, kdy v pražském Mánesu pro studenty filozofie Univerzity Karlovy, přednesl Adré Breton přednášku Co je Surrealismus?
Absolutní objekt
Objekt = předmět – z lat. obiectum = co se staví před smysly.
Absolutní = naprostý = oproštěný od všeho.
(Etymologický slovník jazyka českého.)
André Breton, ve své přednášce přednesené 29. března 1935 v pražském Mánesu: Situace Surrealistického objektu, vzpomněl některé objekty, které byly v té době předmětem surrealistického zkoumání a pokusů. Jmenoval: objekt snový, objekt se symbolickými úkony, objekt reálný i virtuální, objekt pohyblivý a němý, objekt přízrak, objekt nalezený, atd. Důvod proč tohle všechno připomínám je jiný, ale přesto, když už jsem tak učinil, připomenu i to, že dnes, sedmdesát šest let po zmíněné přednášce (3.4.):, je situace objektu a jeho zkoumání stejná a tím, že se škála objektů vlivem společenského i vědeckého rozvoje ještě rozšířila a dokonce rozvinula svůj vějíř až do kosmu, je tato situace stále stejně zajímavá a aktuální, není-li ještě naléhavější.
Po uvěznění Vladimíra Vávry v březnu 1952, oznámil Jiří Šmoranc svým přátelům, že až do Vladimírova návratu odchází do Bílého ticha. Bylo to chápáno tak, že je to jenom další z jeho exhibic, jimiž se vyrovnával s realitou našeho života. Bylo to však i jinak.
Jiří Šmoranc se jako první z nás, brzy… snad už někdy od padesátého roku, začal velmi intenzivně zajímat o surrealistický objekt. Byl v té době neustále „na cestě“, a to možná ještě dříve než američtí beatnici, měnil místa pobytu, práce a také prostředí v němž se pohyboval a to všechno mu dávalo mimořádnou příležitost Surrealistický objekt vyhledávat, nacházet a zkoumat.
Na naše středeční schůzky, obvykle uchvácený svým novým zážitkem z objevu objektu, uzavřeného v nějaké strojní konstrukci kterou natíral barvou na železo, ve škarpě podle silnice na jeho autostopové trase, v hospodě, kde byl na svačině, přinášel jejich barevný popis a dostával se proto často do konfliktu jak se Zdeňkem Buřilem, tak s Vladimírem Vávrou, kteří to co viděl za Surrealistický objekt obvykle nepovažovali.
Bílé ticho Jiřího Šmorance. Časový prostor v němž se pohyboval jen on sám. Bílé ticho. Vymezené prostředí – prostor, jehož tvar i rozměr se měnily v souladu s jeho pohybem v okolním světě. Bílým tichem mohlo procházet libovolné množství lidí a jenom se míjeli, aniž jeden o druhém věděli a aniž tušili kudy procházejí. Šmoranc však do Bílého ticha vcházel kdykoliv chtěl zmizet a zase vycházel, když chtěl se setkat s přáteli.
V Bílém tichu byl čas bez pohybu, neodměřoval ani hodiny, ani minuty a ani vteřiny. V Bílém tichu, tak jako neklidní podzimní komáři, vířily jen Šmorancovy imaginativní myšlenky. Přitom to bylo velmi tísnivé a nemilosrdné prostředí.
Patrně koncem jara 1954 (svoje dopisy zásadně nedatoval) mi napsal: Stanislave, to ticho bylo už nesnesitelné… a zase někdy jiný dopis: Prostor Bílého Ticha jsem snesl jen několik měsíců….
Přesto se do Bílého ticha až do srpna 1956, kdy byl Vladimír na podmínku z vězení propuštěn stále vracel, přestože se v něm cítil být sevřený jako diamant na terase poseté mroži. Když v sobě již cítil nesnesitelný přetlak a srdce mu doutnalo po požáru, vycházel ven a psal svoje poznámky ke knize o autostopu, kterou někdy napíše. (Kterou však nikdy nenapsal a po které zůstaly jen torza a úryvky jeho poznámek.) Bílé ticho tu patrně již bylo od vzniku prvních civilizací a utíkalo se do jeho nehybného prostoru mnoho, velmi mnoho lidí hledajících útočiště před nerovnováhou života. Až Jiří Šmoranc však tento absolutní objekt pojmenoval.
P.S.: V knize Tajný život Salvadora Dalího (překlad Ludmila Vaňková), jsem si v kapitole IX přečetl, cituji: Ale jedenkrát za jednoho z těch nesmírně klidných odpolední v Cadaques, kdy nebe a moře splývaly v to, čemu domorodci říkali „bílé ticho“, … konec citace. Dalí, jak říká v epilogu, dopsal Deník v roce 1941. Poprvé zřejmě vyšel v USA a ve Francii patrně v roce 1952. V tom roce také Jiří Šmoranc termín Bílé ticho vyslovil poprvé . Česky vyšel Tajný život až v roce 2004 v nakladatelství Slovart. Že by se JŠ mohl s tímto Dalího textem setkat v tom roce 52 je téměř nemožné a o tom, že vyšel za války v USA, jsme nevěděli. Jde zřejmě o jednu z těch podivuhodných náhod, které zkrášlují náš život, neboť rybáři z Cadaques i Jiří Šmoranc použili tento termín každý ve zcela jiných souvislostech.
K šestasedmdesátému výročí Bretonovy přednášky Co je surrealismus, přednesené v pražském Mánesu, 3.dubna 1935
