Písmo nebo Tradice? - 1. - Potřeba zjevení

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh k otcům... Správný pohled na katolickou Tradici si vyžaduje pochopit nutnost a charakter Božího zjevní se člověku. 

Jeden z nejstarších řeckých mudrců Pythagoras řekl: „Je jasné, že člověk má konat to, co je Bohu milé, ale člověk to nemůže poznat, pokud mu to Bůh sám nezjeví.“[1] Jestliže máme správný pojem Boha - že On je absolutně dokonalá všemohoucí osoba, která nás nekonečně převyšuje, a že naše štěstí je jen v poznání Boha a ve spojení se s ním – pak si musíme položit otázku: Jak mohu poznat Boha a jeho vůli pro mě? Pythagoras si odpověděl správně: jedině tak, že Bůh sám se mi zjeví, iniciativa musí pocházet od Něho! Protože nás Bůh nekonečně převyšuje, nejsme schopni ho úplně pochopit. Bůh nás převyšuje nekonečně víc, než my převyšujeme zvířata. Ani zvíře není schopno úplně pochopit člověka, tím méně člověk Boha. Ale Bůh je naším Tvůrcem, proto, pokud chce, může k nám promluvit tak, abychom jeho sdělení chápali a abychom měli jistotu, že se zjevil a co zjevil.

Došlo někdy ke zjevení se Boha člověku? Samozřejmě, „mnohokrát a mnoha způsoby…“ (Žid 1,1). Bůh se nám zjevil už ve stvoření, každá věc v tomto světě svědčí o svém Stvořiteli a nejvíce člověk sám, zvlášť naše mravní svědomí (por. Ř 1,19n). Prvním lidem se ale od Boha dostalo i nadpřirozeného zjevení. Bylo toho zapotřebí, protože člověk byl od počátku stvořen k nadpřirozenému cíli. Proto dal Bůh prarodičům v ráji vlité poznání o Bohu i o člověku a cíli lidského života. V ráji lidé mluvili s Bohem. Bůh se Adamovi zjevil jako Pán přírody, když k němu přivedl všechna zvířata, aby je Adam pojmenoval (Gen 1,26; 2,19). Také mu vydal přikázání, aby nejedl ze stromu poznání a oznámil trest smrti za jeho porušení (Gen 2,17). Tak bylo už v ráji lidem zjeveno nadpřirozené náboženství, které je mělo vést k jejich nadpřirozenému cíly. Toto zjevení mělo přecházet na všechny jejich potomky, a bylo tedy dáno pro celé lidstvo.

Následkem dědičného hříchu se ale prvotní zjevení stalo nedostatečným. Člověk je hříchem tak narušen, že je – až na pár světlých výjimek - subjektivně neschopen poznat, jaký Bůh opravdu je. To dokazují celé dějiny – polyteizmus a jiné bludy. Objektivně je rozumové poznání Boha možné, v praxi ale k němu člověk dospěje málokdy a ještě méně je těch, kteří by se jen na základě přirozeného rozumo odvrátili od model a různých falešných věr. Nedokázali to ani největší filozofové. Platon říkal, že je velmi nesnadné nalézt Stvořitele a Otce vesmíru, a i když ho nalezneme, je docela nemožné dostatečně s ním všechny seznámit.[2] Od Sokrata přijal pojem Boha blížící se pravdě, navenek ale oba uctívali pohanská božstva. Sv. Augustin toho používá jako argumentu, že „Pravé náboženství je to křesťanské, které lidi přesvědčilo o tom, o čem se Platon domníval, že se přesvědčit nedají.“[3] Pro tuto lidskou slabost dává Bůh i druhotné zjevení skrze zázraky a proroctví.

[1] Augustin Bedřich, Základní náboženská nauka (Apologetika), Vyšehrad : Praha, 1946, s. 50.

[2] Dvořák Xaver, Stručná apologetika katolická pro učebné kurzy občanských škol, Česká grafická unie A. S. : Praha 1922, s. 21.

[3] Augustin, O pravém náboženství. 1. až 3. kapitola.