Kritika knihy T. Halíka: „Divadlo pro anděly“ - I. Halíkův relativizmus

Kniha prof. T. Halíka má podtitul "život jako náboženský experiment". Už to dává tušit, že autor není křesťanem. Kdo skutečně poznal Ježíše Krista, nebude experimentovat a hazardovat se svou spásou.  

Bylo by ostudou číst tuto knihu celou. Stačilo číst do konce kapitoly „Více než strážný na svítání“, v níž Halík vysvětluje svůj názor na mezináboženská setkání v Assii, a člověk i tak našel desítky bludů.

Podtitul knihy je „Život jako náboženský experiment“. Už z tohoto nadpisu je vidět, že autor nezná a neuznává pravé Boží zjevení – evangelium Ježíše Krista. Pokud někdo skutečně poznal evangelium, nebude dělat žádné náboženské experimenty, protože poznáním evangelia dostává člověk jistotu o Boží cestě spásy. Skrze dar spasitelné víry člověk s jistotou ví, že jeho spása je jedině v Ježíši Kristu. Proto nepotřebuje experimentovat a hazardovat se svou věčnou spásou. Nemusí hledat a prověřovat jiné cesty, protože ví, že našel tu pravou.

Máme-li Halíkovu knihu nějak hodnotit a ukázat, jaké nesmysly a rouhání v ní předvádí, musíme si nejdříve uvědomit, že jeho způsob vyjadřování i myšlení postrádá kontakt s objektivní realitou, kterou Halík, jak opakovaně dokazuje, vůbec neuznává! Otázku co je a co není skutečností, pokládá za bezpředmětnou. Říká např.: „Ano, přinejmenším v jedné věci se s klasickou metafyzikou musíme zásadně rozejít: Pravda má časový index. Smysl výroků odhalíme jen s přihlédnutím k jejich kontextu – a také čas, v němž byly řečeny, je tímto kontextem…“ (s. 63). Plně se ztotožňuje s tvrzením Junga, že „realita je to, co působí“, které v knize nadšeně cituje. Co tím myslí? Se stejnou samozřejmostí přijímá myšlenky Nietscheho, Luthera i Ježíše z Nazaretu. Všichni jsou to pro Halíka zajímaví lidé s přínosnými myšlenkami. To že Ježíš Kristus má boží přirozenost nazývá „teorií o Kristově božství, jíž přiznává určitou „sílu své vnitřní pravdy“. Která tvrzení a výroky jsou správné, které jsou pravdivé a které nepravdivé, to pro Halíka není vůbec důležité. Pro něho je důležitější dialog než pravda. Říká: „K etice dialogu patří vzdát se monopolu na pravdu.“ (s. 160). Důležité podle Halíka není ani to co věříme, důležité je prý to, jak věříme. („Zaměřuji se více na způsob víry než na obsah víry, zajímá mě více to, jak člověk věří, než to, čemu věří.“ - s. 16). Myslí to asi tak, že nezáleží na to, zda posloucháte biblické příběhy anebo hinduistické bajky, hlavní je, jestli vás toto „naslouchání“ přivádí k tomu, čemu Halík říká životní postoj naslouchání a ochoty k dialogu – tedy k absolutní relativizaci každé Boží pravdy. Jeho definice víry celkem dobře sedí i na nevěřící a pohany. („Řekl jsem, že víra je pro mě životní postoj spočívající v ochotě naslouchat oslovení a odpovídat na ně.“ - s. 18.) Takto vám se stejnou sugestivností řekne, že Bůh „není“, Bůh je mrtvý, v tom měl prý Nietsche hlubokou „pravdu“ a za chvíli vám bude filozofovat o tom, který bůh je bůh pravý. Podobně na jednom místě tvrdí, že pravý Bůh, Stvořitel nebe i země, je nejvlastnějším cílem a adresátem všech upřímných modliteb vyznavačů jakéhokoli náboženství, a o kousek dále zase tvrdí, že musíme bojovat proti falešným bohům vytvořeným nesprávnými infantilními představami o Bohu. Kdo přijme Halíkovo myšlení, nebude už věci brát tak, jak reálně jsou, a především evangelium nebude už schopen přijmout takové, jaké skutečně je. V duchu tohoto relativizování všeho např. říká:

Citát: „…každý máme svůj vlastní svět, jakkoliv jsme si fyzicky, citově, či myšlenkově blízcí.“ (s. 9).

Citát: „Pravda se ráda skrývá; proč tedy ustat ve svém hledání na hranicích vlastního domova, proč se za ní nevydat i na území, které se zdá být cizí a nepřátelské?“ (s. 10). – Rozuměj na území jiných kultur a náboženství.

Citát: „Kdokoliv z lidí si pro sebe a svou skupinu nárokuje monopol na pravdu, už tím samým prozrazuje, že stojí mimo ni,“ (s. 11). Je otázkou, co se myslí tímto hrůzostrašným termínem „monopol na pravdu“. Zřejmě tím Halík myslí na každého, kdo odmítá jeho bezbřehý relativizmus. Ale tím, že odmítá poznatelnost přirozených věcí, které nám Bůh v tomto životě dal, abychom Ho mohli poznat, tím odmítá i neomylné Boží zjevení o cestě spásy.

Citát: „Od svého učitele Jozefa Zvěřiny jsem převzal přesvědčení, že jádrem katolicizmu je zásada „nejen, ale i““ (s. 27). – Halík tedy vidí podstatu katolické víry ve všeobecné relativizaci všeho: každá zásada se za určitých okolností může obrátit na svůj opak. Vezmeme-li tento Halíkův princip vážně, dospějeme k tomu, že jádrem katolicismu je být prodejnou děvkou, která je schopna přijmout jakoukoli ideologii, nevěstkou s níž mohou smilnit všechny národy a všichni králové země. Ano, toto je zásada odpadlické katolické struktury – nového duchovního Babylonu, který podle proroctví sv. Jana, rozšíří v posledních dnech znovu svou vládu na celý svět. Jádrem pravé katolické víry, je ale něco naprosto protichůdného, a to je víra, že existuje jedno jediné Bohem zjevené náboženství, které mohou poznat a jsou povinni přijmout všichni lidé. A právě tuto pravou katolickou víru v jediného Pána a Spasitele – Pána Ježíše Krista, se Halík ze všech sil snaží likvidovat.