Lednový sloupek v magazínu Vlastní cestou

Uvnitř magazínu Vlastní cestou máme dva rozhovory s muži, za kterými je něco vidět. Cyklista Jiří Ježek přišel v dětství o nohu, ale se svým handicapem se dokázal poprat tak, že ze čtyř paralympiád za sebou přivezl dohromady šest zlatých medailí a čtyři tituly mistra světa. Přesto si myslím, že medaile ani tituly nejsou až tak podstatné. Podstatné je, že Jiří Ježek žije svůj život, že ho život baví, dává mu smysl i pocit štěstí.

Neobviňoval a neobviňuje osud ani nikoho jiného, neříká si – proč zrovna já, proč zrovna mně se to stalo? Neuzavřel se do sebe, naopak dokáže lidem okolo sebe rozdávat radost. Přál bych všem lidem, které něco podobného potká (a nemusí to být zrovna vážná nehoda), aby se s tím dokázali vyrovnat a být šťastní, jako je on. Nechci zevšeobecňovat, ale vidím ten kontrast se spoustou zdravých lidí, kteří nemají žádný handicap, a přesto je podle nich všechno špatně. Nedokážou se ze života radovat a ani rozdávat radost druhým. Rozhovor s podnikatelem Petrem Sýkorou je zdánlivě o něčem jiném, ale také jeho příběh stojí za zaznamenání. Možná i proto, že to jsou hlavně média a různí populističtí politici, kteří stvořili pokřivený obrázek podnikatele jako člověka, co si své peníze vydělal přinejmenším podivným způsobem nebo přímo podvody, podplácením a pak si užívá nezasloužených vil u moře, luxusních aut a mladých milenek. Jistěže jsou i takoví, ale je jich naprostá, podle mě dokonce zanedbatelná menšina. Velká skupina úspěšných podnikatelů, ale i mnozí živnostníci berou vydělané peníze jen jako (samozřejmě příjemný) průvodní jev, ale dělají to hlavně proto, že je jejich práce baví, že jim dává smysl. Petr Sýkora se se svým kamarádem pustil do podnikání už v osmnácti letech. Začali z ničeho, bez peněz, bez užitečných kontaktů z minulosti, bez zkušeností a prosadili se jen svou prací, schopnostmi, nápady, a jak se ve sportovním žargonu říká, tahem na bránu. Jejich firma dosáhla víc než miliardového obratu. Nakonec ji prodali nadnárodní společnosti. Petr Sýkora chtěl dělat i něco jiného a také si užívat rodinu, dva malé kluky. Oba kamarádi společně vložili 25 milionů korun do nadace DOBRÝ ANDĚL, která si vytkla za cíl pomáhat rodinám, v nichž některý člen onemocněl rakovinou, a s tím kromě jiného přišly i finanční problémy. Osmatřicetiletý podnikatel mohl začít s jiným byznysem a pravděpodobně by byl opět úspěšný a vydělal spoustu peněz, ale on už více než rok věnuje veškeré své schopnosti a energii DOBRÉMU ANDĚLU. Samozřejmě bez nároku na odměnu, tu dostává v úplně jiné podobě. Takže i takoví podnikatelé mezi námi jsou a mě mrzí, že právě o nich se média téměř nezmiňují.

Držte se…  Stanislav Bernard

Vlastní cestou