Jako dvojčata - fikce o státu, který děti používal jako služebníky pro zvyšení IQ svých..

S konáním olympijských her mě napadla taková myšlenka na sci-fi povídku zaměřenou na používání lidí jako „služebníků“ a „otroků“ pro zvyšování fyzických a mentálních kapacit svých protagonistů.

Kdesi daleko, v jiné galaxii a v jiné sluneční, pardon hvězdné, soustavě, žila společnost, která se chtěla dostat „dál“ a „dokonaleji“.

Nešli k tomu však poctivě skrze zdravý životní styl a rozvoj osobnosti, ale přišli na to, že lidé, kteří trpí, dostávají „od vesmíru“ specifické dary, jako nadání, zdraví a dlouhý život. A tyto dary chtěli i ti, kteří ale současně nechtěli být chudí, nechtěli trpět, třeba sportovci nebo vrcholoví protagonisté tamního totalitního režimu.

A tak přišli na to, že když mentálně spojí dvě miminka, dvě malé děti a nechají je žít mentálně společně, v našem případě to dělali tak, že do domu „služebnice“ nebo „služebníka“ dali kameru a nechali dítě budoucího sportovce nebo protagonistu režimu se na ně dívat a dítě mělo za úkol, mít to dítě „služebníka“ rádo.

A tomu dítěti zase jiní speciálně vycvičení pracovníci, kteří ho také pozorovali na kamerách, způsobovali nejrůznější psychické potíže jako ADHD, zlobení, úzkosti a deprese. A především tyto děti nesměly být v životě úspěšné. Jakmile pracovníci zjistili nějaký talent nebo nadání, hned ho o něj dítě služebníka připravili.

Takže tyto děti služebníci rostly jako zlobivé, nezvedené děti s poruchami chování, psychickými potížemi a dalšími poruchami. Tak se alespoň jevily navenek společnosti.

A ve skutečnosti to byly strašně hodné děti, které však žily jako „dříví v lese“ a od malička se museli o sebe starat sami, protože i jejich rodiče byli donuceni chovat se k nim specifickým nepodporujícím způsobem. A také jejich okolí to vědělo, že jsou služebníci a chovalo se k nim tak, že ty děti měly mnohem náročnější život, než jiné děti a než by mohly za běžných okolností mít.

A díky těmto trápením, od vesmíru dostávaly specifické dary, a právě o ně se dělily s tím druhým vyvoleným dítětem sportovcem nebo protagonistou tamního režimu.

A děti, sportovci se učili vynikat ve svém sportu a ve svém studiu a vždycky, když potřebovali mimořádný výkon „za dva“, tak pracovníci toho totalitního státu způsobili, že se ty děti octly v nemocnici nebo měly psychický atak, takže všechna ta energie šla tomu „hodnému“ a vzornému dítěti – sportovci nebo studentovi, později dospělému člověku.

Dítě sportovec se naučilo před výkonem vždycky mentálně napojit na své dítě služebníka a udělalo nějakou věc, kterou dělalo to dítě, třeba byli chvilku nepozorní nebo „zafandili“ a tím se ještě více spojili. Pak pracovník dítě služebníka „odstavil“ a dítě sportovec dosáhlo vrcholového výkonu.

A celý tento služebný proces šel do chvíle, než se to obrátilo a musel by dávat ze svého ten protagonista režimu nebo sportovec.

A společnost se octla na rozcestí. Co měli dělat? Oddělit tyto jednovaječná dvojčata, které měly společné srdíčko i mozek, nešlo?

Navrhněte, co by mohla tato totalitní společnost dělat? Přičemž ten sportovec či protagonista to nemohl udělat, protože musel zůstat věrný a být kamarádem toho dítěte, protože jinak by přišel o všechno, co za ty léta dostal a získal.

Ještě jednou zdůrazňuji, že následující text je námětem na sci-fi fantasy.