Dobrovolnictví v Keni, II. část

Pokračuji ve vzpomínkách na dobrovolnictví v místním dobrovolnickém centru v Keni s českou vysílající organizací INEX-SDA... Dnes popisuji chudé sacharidové jídlo bez proteinů a jídlo dětí ve škole, které jsme pomáhali vařit.

Abych nepopisovala jen chudou stravu, nejprve dávám foto velmi chutných jídel z restaurace, které se směle vyrovnají evropskému standardu.

Snídaně (oběd) v restauraci.

Hovězí maso se zeleninou a ugali, kukuřičnou kaší, zadní talíř oblíbená tilápie.

Večeře v rybářské rodině u Viktoriina jezera – tilápie na několik způsobů a tradiční kukuřičná kaše ugali.

Tilápie u Vitoriina jezera.

Již dobrovolnické jídlo, rozuměj – jídlo „jak jedí Keňané“ – narozeninový kohout s rýží, maso bylo pro 12 osob a opravdu cca 1x týdně.

Mandází, keňské vdolky bez vajec. Přesto vynikající.

Paní, co nám pomáhala vařit, příprava mandází.

Vařené zelené banány (k nerozeznání od brambor) a rýže.

Oběd dobrovolníků, vařené zelené banány a rýže.

Snídaně.

Myli jsme také nádobí ve vodě, kterou jsme denně nosili z potoka. Ta pěna v hrnci je mýdlo.

Vajíčka, ugali (kukuřičná kaše) a zelené byliny.

Vařené zelené banány.

V Keni jsem byla v červenci a musím říci, že neustále po návratu myslím na lidi tam a na jejich chudobu. Vlastně u každého jídla. Doslova. Proč, vysvětlím později.

Krásně se to žije, když člověk ví, že v Čechách je (téměř) o každého postaráno v tom smyslu, že má zajištěny základní životní potřeby – až na lidi bez domova.

V Keni je průměrný plat cca asi 160 Euro, přičemž mnoho lidí nedostává žádný plat, a to i když pracují. Například paní učitelky a paní, co připravuje dětem obědy – denně jsou 4 hodiny cesty pěšky do práce a z práce, 8 hodin pracují a jsou to dobrovolníci... Kde berou peníze na svou obživu? Asi na zahrádce, kterou obdělávají po práci.

Přestože jsem již v zemích třetího světa byla jako cestovatelka a myslela jsem si, že mám téma zpracované, mýlila jsem se, a to i v tak jednoduché věci, třeba v jídle..

Nutno podotknout, že jídlo jsme si platili a od pondělí do pátku jsme jedli společně v komunitě a dokonce nám jídlo pomáhala připravit místní výživová poradkyně ve škole, která s námi působila také jako dobrovolník. V pátek jsme vyrazili na výlet, který trval až do neděle večera, třeba k Viktoriinu jezeru nebo do města Kisumu. Ve městech fungují běžné supermarkety i restaurace a co se týče jídla, porce jsou naopak velmi štědré. Jediná keňská zvláštnost je, že i v restauraci se jí rukama, všude je spousta umyvadel, kde si člověk může umýt ruce. A pochopitelně, na požádání vám samozřejmě příbor přinesou.

Asi měsíc po návratu jsem se podvědomě „dojídala“ masem a ovocem, protože podstatnou část naší stravy byly sacharidové pokrmy – kukuřičná kaše ugali, rýže, zelené banány chutnající jako brambory, velmi chutná obdoba českých vdolků zvaná mandází. Oběd často sestával z luštěnin, rýže, místo masa byly třeba dvě brambůrky nebo zelené banány, které byly také k nerozeznání od brambor a kousek zelených bylin. Ano, čtete dobře, rýže s bramborami je oběd.

Ovoce bylo skutečně jen 1-2 týdně, podobně jako maso. Jeden kohout pro 12 lidí. Přestože nám u domu běhaly slepice, na každodenní vajíčka v jídelníčku to nestačilo, vajíčka byla zřídka.

Když nám kolegyně dobrovolnice ukázala svalnatého muže, řekla, že to je „ugaliman“, prostě člověk, který se „vykrmil“ kukuřičnou kaší. Představte si, že byste nějakému svalnatci řekli: To je ale bramborák... je svalnatý, protože jedl hodně brambor...

A takto jsme si jedli my, děti ve škole, kterým jsme vařili, měli obědy ještě chudší. Kilo miniaturních rybiček bylo určeno společně s hrncem kukuřičné kaše pro 70 dětí a 2 paní učitelky.

Takže je zřejmé, že člověk následně všechno, co doma jí – vnímá jako luxus, který ne každé dítě i v míru má. A stydí se, denně...

Vzpomínám na své prarodiče, kteří měli malé hospodářství a myslím, že si kdokoli doma mohl dát jakékoli maso a příloh podle chuti. Přála bych všem lidem na světě, v prvé řadě mír a zdraví, ale také plné talíře pestrého proteinového jídla a také možnost studia a trávení volného času, třeba cestováním.

Když se mě paní domácí v Nairobi ptala, kolik mě stála letenka a řekla jsem, že 1000 euro, řekla mi, že to je suma, kterou běžný Keňan nenašetří ani za několik let. Co k tomu říci.

Moc bych lidem v Africe a kdekoli na světě, ale také v Keni, kde jsem byla – přála, aby mohli jíst kaloricky hodnotně a dosyta jako v Česku a také, aby mohli cestovat.